Innocent

Friend's gone

Včerejší večer byl příšerný. Když jsem přišel domů ze školy, Larry na mě čekal v mém vlastním pokoji a bez dovolení si udělal hnízdečko na mé posteli. Larrymu končí ve středu škola dřív než mně a občas se rozhodne, že mě navštíví, zrovna tak jako dneska.
,,Larry, jak jsi se, sakra, dostal dovnitř?! Vždyť moje máma není doma..."
,,Náhradní klíče, kámo-" uchechtnul se, ,,-pod vaší rohožkou."
,,A to jsi zjistil jak?"
,,Hele, ty si jako myslíš, že jsem tě nikdy neviděl, jak je z tama vytahuješ?"
,,Larry," zaseknul jsem se, musím se uklidnit, ,,fajn, já jen chtěl vědět jestli jsi se nám nevloupal do bytu."
Můj kamarád protočil očima a dál pojídal sýrové tyčinky. Na mé posteli. Drobky byly všude, kam jsem se podíval.
,,Wolfe, ty to tady skenuješ, jako bych ti sem měl donést granát," zahuhlal a natáhl ke mně ruku se sáčkem s tyčinkami, ,,Na, vezmi si taky. Vždyť jseš hubenej jak špejle."
,,Nejsem. Ale dej to sem."
Zkřoupal jsem zbytek té věci plné konzervantů úplně sám a poslouchal Larryho, jak si stežuje na svého otce, na plíseň na stěnách jeho pokoje, na holky, které s ním nechtějí nikam jít a tak podobně.
Larry vyprávěl celkem hlasitě, což způsobilo, že upoutal pozornost mých rodičů a ti se chvíli před devátou večer rozhodli zjistit, kdopak to ruší jejich klid.
Larry si zrovna z kapsy vytáhl zapalovač a chystal se zapálit svou mátovou cigaretu.
,,Ahoj, Larry. To jsme tě ale dlouho neviděli," pozdravila ho matka a okamžitě zpozorovala, co to má můj kamarád v rukou. Vykulila své už tak velké zelené oči a nesouhlasně zakroutila hlavou. Levou rukou ukázala na dveře, výhružně se na mě podívala, vydala se ven z mého pokoje a kývla na mě, abych šel s ní.
,,Wolfgangu, já si nepřeju, aby u nás doma někdo kouřil a už vůbec ne někdo neplnoletý."
Následovalo zdlouhavé kázání o nebezpečnosti návykových látek a jejich špatném vlivu na dospívající. Kýval jsem hlavou a tvářil se jako andělíček, nic jsem neodpovídal a ona mě nazvala pubertálním nevychovancem. Na to jsem taky kývl a odkráčel jsem zpátky do pokoje.
,,Ty debile, musíš vždycky udělat takovou hovadinu zrovna před mojí mámou?!" zasyčel jsem na Larryho, který si v poklidu vyfukoval obláčky kouře. Vytrhnul jsem mu cigaretu z prstů a vyhodil ji ven z okna.
,,Wolfe, nebuď vůl. Vždyť jsem nic neprovedl. Nemůžu za to, že máš mámu citlivku-"
,,Ale aspoň nějakou mám. Zato ta tvoje se na tebe vykašlala."
,,Nevím, čí máma nenáviděla svýho syna víc, ale řekl bych, že ta tvoje ti chtěla udělat ze života peklo odjakživa, protože jinak by tě nepojmenovala Wolfgang!"
,,Vypadni! A najdi si jinýho poskoka, kterej ti bude skákat okolo zadku."
,,OK! Jak myslíš, Mozarte. Beru si dovolenou. Užij si samotu." Larry prásnul dveřmi a mně zbyly jenom drobečky z jeho tyčinek. Zabzučel mi mobil, přišla mi smska: from Larry: klíče ti hodím do schránky. už je nechci
Právě jsem se zbavil svého jediného kamaráda, poslal jsem ho pryč a jsem na něj naštvaný, ale co když budu vážně sám?
On byl ten, kdo mi v páté třídě řekl první sprostý vtip a já se mu nesmál, protože jsem nevěděl, co znamená. On byl ten, s kým jsem poprvé ochutnal alkohol. On byl ten, kdo se mnou stavěl prvního sněhuláka. To on mě přesvědčil, abych vylezl na třicetimetrový strom, ze kterého jsem měl takový strach, zbavil mě závratí. Larry byl všechny moje zážitky z dětství a už není můj kamarád, a to jen kvůli jedné debilní cigaretě. Jsem ten největší idiot na světě. Seděl jsem na té posteli, kde se ještě před chvílí válel on.

Připadám si jako hysterka, ale jestli se neusmíříme, už mě nikdy nepožádá, abych si s ním zahrál na play-station ani nic dalšího. ,,Není mi deset a auto mi nepřejelo štěně, ale cítím se tak," přiznal jsem si. Potom jsem usnul.
............
,,Wolfe, vstávej! Neslyšíš budík, nebo co?" křičí na mě máma. Je osm a budík jsem slyšel, ale pětkrát jsem ho posunul. Škola začíná za deset minut, ležím v posteli a vzpomněl jsem si na to, co se včera stalo.
Dneska do školy nejdu. Není mi dobře a máma mi to věří. Zůstávám v posteli a spím v klidu až do dvou odpoledne. Pak jdu na snídani, nikdo není doma a já mám konečně klid, nikdo nenadává, netříská dveřmi ani mi nedělá nepořádek v pokoji, sním jednu čokoládovou tyčinku a do pokoje si beru lahev vody a sluchátka - dneska je ten správný čas pro My Chemical Romance. Celý zbytek dne proležím a s nikým nepromluvím ani slovo, i když se máma hodně snaží, neodpovídám na žádnou z jejích rádoby milých dotazů. Musím si přiznat, že jsem rád, že tu Larry není. Zítra ho stejně budu muset potkat ve škole a uvidím, jak se ke mně bude chovat. Tak trochu věřím, že to bude zase v pořádku, ale člověk nikdy neví, co mu osud připraví...