Innocent

Smoke And Eyes/part 8

,,Larry, zvedni to. Jestli to nezvedneš, tak si tě najdu a osobně ti uvařím k večeři dědovy ponožky," syčel jsem naštvaně a v zoufalství na svůj mobil, když se mi podařilo nenápadně proplout ven z budovy školy, abych si mohl zavolat.
Našlapoval jsem si pomalu po špinavém chodníku, mobil přitištěný k uchu a poslouchal jsem i nadále jen hloupé vyzvánění. Moc se mi nedařilo vnímat, kam mě mé nohy vlastně nesou, a proto jsem se nějak záhadně dostal do parku vedle školního hřiště, kde jsem na chvíli zůstal, což asi nebylo moc chytré, ale stejně v tu chvíli probíhalo vyučování, takže to zas tak nevadilo.

Po pěti minutách jsem se stále procházel kolem důchodců se psy, co občůrávali opadané keře, a všude, kam jsem šlápnul, křupalo listí. Zvuky neutichaly, ani když jsem nehybně stál, tak jsem vypnul mobil a rozhlížel se pár vteřin okolo sebe, ale snad i díky mlze jsem toho moc neviděl.
,,Snad se slušňáček Wolf neulejvá ze školy," vypísknul někdo za mými zády vesele, když jsem to nečekal. ,,Změnil jsi svoje priority a přišel ses konečně trochu pobavit?"

Otočil jsem se a spatřil zelené vlasy, které už trochu vybledly a neměly tak neonový lesk jako před týdnem, kdy byly čerstvě obarvené, a kolem vlasů se zjevilo pár nerozeznatelných obličejů.
,,Prosím, nechte mě teď napokoji. Jen si chci zavolat. Dík,'' zašklebil jsem se a vydal se k lavičce pod dubem na druhé straně parku.
Becca i se svými 'kamarády' ale jen tak někoho v klidu nenechá, a tak mě dle očekávání i nadále následovaly tiché kroky partičky dětí, co si občas rády hrají na dospělé.

Opřel jsem se zády o kůru stromu a pokusil se na chvíli nežádanou společnost ignorovat. Dokonce se mi podařilo znovu najít správné číslo, ale ťuknout na zelenou ikonku jsem už nestihl, protože se ozval nepříjemně vlezlý hlas Beccy a poté se k ní přidali i další její společníci, kteří se v parku z nenadání objevili, když jsem se snažil o udržení bezpečné vzdálenosti mezi mnou a zelenovlasým stvořením s nabroušeným jazykem, se kterým se každý tak nerad dostával do styku z důvodu laciné nabídky neetických a ve většině případů nezákonných věcí, jimiž se zabývají s nadšením jen ti, kteří snad touží po okamžité smrti anebo, v lepším případě, rychlém zdegenerování všech mozkových buněk.
,,Copak?" ušklíblo se stvoření, ,,překazili jsme ti tajnou schůzku s předsedou FBI, nebo snad na někoho teprve čekáš?"
Rozmýšlel jsem, jestli jí mám něco říct nebo se jen nějak vytratit.
,,Můžu ti nabídnout společnost, však ty víš," pokračovala a já stále mlčel, protože jsem si nebyl jistý, jak se v takové situaci chovat, aby to nebylo agresivní a neslušné, a nemohl jsem si pokazit svou reputaci kvůli takovému člověku, jakým je zrovna Becca.
,,Rebecco Feltmanová, odveď si ty své rádoby přátele někam dál ode mě a buď na chvíli potichu, chci si zavolat," vyslovil jsem pomalu, abych se ubránil křiku.
Becca se hlasitě zasmála a na pár vteřin se zadívala někam do křoví, což mě přimělo myslet si, že přemýšlí o tom, jestli má odejít nebo ne, ale obrovsky jsem se mýlil, protože má domněnka byla vyvrácena její kratičkou větou, kterou zvolala směrem ke křoví, kam předtím zírala: ,,Leslie, jdeme všichni."

Zmateně jsem pomrkával po stromech okolo, protože jsem vůbec nechápal, o co tady jde. Okolo Beccy se nashromáždil hlouček lidí oblečených v tmavých mikinách a začali o něčem šeptem diskutovat.
,,Vezměte ho vy," křikl někdo naštvaně a od skupinky se odpojil.
Odešel asi o deset metrů dál, zastavil se u kovového plotu, který obíhal park, a tam zůstal. Měl na hlavě kapuci, ale i přes to jsem dokázal poznat, že je to člověk z naší školy.
Usoudil jsem, že by nebylo správné jít teď za ním a zeptat se ho, co se mnou plánují, protože, i když s nimi očividně v něčem nesouhlasil, patří stále do skupiny lidí, kterým jsem se od jakživa snažil vyhýbat.

Napadla mě tady ještě jedna možnost. Hezky potichu a nenápadně se vytratit někam dál od parku.
Rozhlédl jsem se po okolí a poté se zadíval na stále štěbetající partičku lidí, která očividně trochu ztratila pojem o čase, takže obavy, že by si mě všimli, trochu vymizely, proto jsem vykročil směrem k velké, asi dvacet metrů vzdálené bráně, která zůstala naštěstí otevřená, ikdyž by ji správně někdo vždycky v pravé poledne měl zavírat.
Naposledy jsem se ohlédl a potom začal utíkat ven z parku.
"Hej! Stůj," křikl někdo z nich, když jsem se dostal jen asi padesát metrů od místa, kde jsem stál, a zaslechl jsem za sebou nebezpěčně se blížící dusavé kroky běžících, ,,chyťte ho.''