Špatná strana

Lekce Nitrobrany

„Slečno Grangerová?" zeptal se mě sametový baryton a uhlově černé duhovky se na mě upřely s intenzitou Longbottomova lektvaru, u kterého hrozí, že navzdory snaze vytvořit něco dle návodu, brzo vybouchne.

„Nevím? Něco takového jsme se neučili," odpověděla jsem hrdě. Jestli to šlo, jeho obličej ztvrdnul ještě víc. Rty sevřel do úzké linky a jen se na mě zamračil. Zkoumavě jsem pozvedla jedno obočí. Snažila jsem se, aby to nevpadalo pohrdavě, ale z jeho výrazu jsem vyčetla, že se mi to zrovna dvakrát nepovedlo.

„Jistě, zapomněl jsem. Když něco neví premiantka třídy, pak jsme látku neprobírali," řekl a sarkasmus odkapával z každého jednotlivého slova.

„Když něco neví premiantka třídy, pak jsme látku neprobírali," zopakovala jsem po něm šeptem pisklavým hlasem a pořádně jsem se u toho zračila. Pár spolužáků se uchichtlo. Parodovat Snapea ale nejspíš nebyl nejlepší nápad.

„Srážím pět bodů Zmijozelu. Sednout." Třídou projelo nesouhlasné bručení.

„Měkne," prohodila jsem tiše k spolusedící a uposlechl jeho příkazu.

„Deset bodů." On to slyšel? Netopýr jeden nahluchlý!

„Své vlastní koleji?" zeptala jsem se s výrazem tak-to-určitě v obličeji.

„Dvacet bodů." Ze všech koutů třídy se ozvalo nevěřícné lapání po dechu.

„Ale prosím vás!" zadrmolila jsem polohlasně.

„Třicet bodů." Nadechla jsem se k tomu, že se s ním začnu okamžitě hádat, ale najednou jsem ze sebe nedokázala dostat ani hlásku.

„Děkuji, pane Malfoyi. My se, slečno Grangerová, uvidíme po vyučování. Řekněme, že za tak velkou ztrátu bodů, zasloužíte trest," řekl, jak jinak než sarkasticky, a já jsem se zmohla jen na převrácení očí v sloup a znechucené odfrknutí. Místo volného odpoledne mě čekalo čištění kotlíků a srovnávání přísad.

Severus Snape, přezdívaný černý netopýr ze sklepení a jediný bradavický učitel, který si za uplynulých šest let neuvědomil, že hádat se se mnou nemá absolutně žádný smysl. Jako první to pochopila profesorka McGonagallová, která tehdy zmijozelu strhla skoro osmdesát bodů a pak i všichni ostatní včetně ředitele. Jen Snape se tomu pořád vzpíral.

Mohlo to být kvůli vztahu, který měl s mou matkou? Ano, před svou smrtí ho prosila, aby mě naučil chránit si mysl. Aby mě naučil nitrobraně. Ale ten mizerný, černým hábitem obalený, chlap se na mě vykašlal a za celých šest let se o vyučování nitrobrany ani slovem nezmínil. Možná proto jsem se chovala tak, jak jsem se chovala. Sarkastická, bez projevu emocí v rizikových situacích, zkrátka snapeovská. Vlastně mě to všechno naučil on.

Děsilo mě pomyšlení na to, že má možnost prohrabovat se mi v hlavě. Ostatně jako všem ostatním. Sama jsem se naučila, jak vztyčit kolem mysli obranný val. Jak musí být pevný a co vše musí chránit. Navzdory tomu všemu, jsem občas cítila, jak na mou obranu doráží vědomí někoho jiného. Někoho zvenčí. Jenže zjistit, kdo vyvíjí tolik úsilí, nebylo jednoduché. Mohl to být kdokoliv

Párkrát jsem postřehla soustředěný výraz v očích profesora Snapea a pak do mé nitrobrany začalo něco bolestivě dloubat. Vlastně to ani nebolelo, ale nedá se říct, že by to bylo příjemné. Vědomí zvenčí kroužilo kolem mé mysli jako sup a hledalo skulinku, kterou by se dostalo dovnitř.

Nebylo těžké pochopit, že to, co mám v hlavě, je pro mě velice důležité a musím to bránit, jak nejlépe dokážu a ještě lépe. Velice důležité, velice osobní, velice vzácné. Každá vzpomínka, ať už dobrá nebo zlá, mohla dát základ nějakému kouzlu.