Špatná strana

Podraz podrazáka

Dveře se zavřely. Zůstala jsem nasupeně stát zády k nim. Vyhodil mě! Jak si to mohl dovolit? Ví vůbec, co by ho čekalo, kdyby se to dozvěděl Lucius? Nebo ví, že mu to neřeknu? Snape mi nepomůže, Draco taky ne a Lucius s Narcisou jak by smet. Budu si muset pomoct sama. Když se oni otočili zády ke mně, já se otočím zády k nim. Tedy alespoň...

***

Seděla jsem za stolem zmijozelu a šířila kolem sebe auru nezájmu. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Chtěla jsem osamoceně přemýšlet. Překvapivě se nikdo neodvažoval se mnou zapříst hovor. Všechny holky se snažily nějak nalepit na mého bratra. Ten je velice okázale ignoroval a po očku mě sledoval.

Sem tam jsem pohlédla přes všechny spolužáky k nebelvírskému stolu, kde seděl Potter. Seděl k ní zády. Povídal si s Grangerovou a – ne, takhle o nich nesmím přemýšlet. Ron a Hermiona. Pokud to opravdu chci udělat, jsou to Ron a Hermiona. Do hovoru s nimi se míchalo stále více lidí. Všichni se k nim nakláněli a smáli se. Takový vzrušený hovor u zmijozelského stolu neprobíhal nikdy. Tady se všichni starali hlavně sami o sebe. Každý tu byl samostatný a kopal za svůj vlastní tým.

Studenti zmijozelské koleje se chovali u jídla naprosto kultivovaně. Jinak řečeno, jejich arogance je nepřecházela ani u jídla. A já mezi ně patřila. Chovala jsem se povrchně a arogantně. A to se dnes změní. Alespoň pro ostatní.

Potter, Grangerová a Weasley se zvedli k odchodu. Naneštěstí v tu samou chvíli se zvednul i Draco. Tušila jsem, že z toho koukají problémy. Vzala jsem si jablko a dala se taktéž k odchodu.

Prošla jsem velikými dveřmi síně a rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím Draca stojícího proti chlapci, který přežil. Nebyli nikde k vidění. Domyslela jsem si, že Draco je musel sledovat, a tak jsem se otočila směrem k nebelvírské věži. Nikdy jsem tam nebyla, ale teoreticky jsem věděla kam jít.

Odbočila jsem třikrát vpravo, jednou vlevo, a pak ještě jednou vpravo a vyšla jsem na nádvoří. Uprostřed stál Potter, Grangerová a Weasley a proti nim Draco, Crabby a Goyle. Navzájem na sebe mířili hůlkami.

Sakra! Z toho kouká vážně průšvih. Pro Merlina, Draco si prostě nedá pokoj! Snape bude zuřit.

Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych je nechala se navzájem pobít. Nakonec jsem tento plán zavrhla. Rozběhla jsem se k nim.

„Hej! Co to tu děláte? Draco! Chceš Zmijozel připravit o body?" Mračila jsem se na bratra.

„Ano, Draco, poslechni svoji sestřičku, chceš zmijozel připravit o body?" řekl posměšně Weasley.

„Sklapni, Weasley!" štěkla jsem na něj.

„Draco. Říkám to naposled. Skloň hůlku a běž na kolej." Těšně u hlavy mě minula Dracova kletba.

„Ty mi nebudeš rozkazovat!" rozčílil se. Nasupeně jsem na něj pohlédla a vytáhla z hábitu hůlku, kterou jsem mu v zápětí mířila na hrudník. Hrdě jsem pozvedla hlavu a s hůlkou stále napřaženou přešla ke třem nebelvírům. Stála jsem vedle nich a mířila hůlkou na své. Tohle mi jen tak neprojde. Snad to nikomu hned nevykecá.

„Ty se stavíš na jejich stranu?" zeptal se nevěřícně Goyle.

„Ne, stavím se na stranu toho, kdo je v právu. A teď, zmizte."

„Nebo co? Ulechtáš nás k smrti?" dráždil mě Crabb. Zaměřila jsem na něj pohled a zle se usmála.

„Levicorpus!" křikla jsem na něj a on najednou visel ve vzduchu za kotník, mával rukama a řval.

„Ty malá couro!" vyštěkl na mě Goyle vztekle. Protegem jsem odrazila Everte stativ, které mělo za úkol, mě odhodit na mokrý trávník pár metrů za nebelvíry.