Špatná strana

Černá a bílá

Seděla jsem na zelené pohovce naproti krbu, ve kterém vesele plápolal oheň, a téměř zuhelnatělé dřevo udávalo ohnivým jazykům tón svým praskáním. Chlad sklepení mě donutil obléct si místo obvyklého oděvu na spaní teplé kalhoty, obyčejné tričko a vytahanou mikinu. Zabalená do hrubé deky s velikým hrnkem horkého jahodového čaje s citronem v jedné ruce a s hůlkou v druhé jsem přemýšlela nad uplynulým dnem.

Z ošetřovny jsem se do sklepení dostala při dopoledním vyučování, na příkaz profesora Snapea. Madam Pomfreyová nebyla zrovna nadšená a pustila mě jen velmi nerada. Věci ani nijak nepomohlo, že jsem odmítala jakoukoli pomoc. Sebrala jsem svých pár scvrklofíků a zamířila do sklepení.

Procházela jsem tichou chodbou, na které nebyl jediný student, když jsem slyšela ze dvora hlasy. Někteří učitelé za pěkného počasí přenesli výuku na místa, kde slunce nesvítilo pouze okny. Čekala jsem, že uvidím Kratiknota nebo McGonagallovou. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v davu studentů zahlédla černé lesklé vlasy? Žádné. Jakmile jsem zjistila, že Snape má hodinu s mým ročníkem, a ještě k tomu s Nebelvírem, bylo mi do smíchu. Snape se tak moc bál o učebnu, že nechal Longbottoma bouchat a roztavovat kotlíky radši na školním dvoře.

Rukou jsem si zakryla ústa, abych se náhodou neprozradila výbuchem smíchu. Celým bradavickým hradem se rozeznělo zvonění. Žáci se začali rozcházet. Využila jsem nastalého zmatku a pomocí hůlky přenesla do Longbottomova kotlíku šalvěj. Nevím, co vařili, ale šalvěj rostla přímo pod lavicí toho trouby, a tak jsem ji použila.

Longbottom odstoupil do bezpečné vzdálenosti. Ozvalo se vyjeknutí pár lidí, kteří stáli poblíž. Kotlík i stolek se rozpustili. Tekutina se vsákla do trávy a zmizela. Longbottom se na spoušť nechápavě díval s vykulenýma očima.

Naplno jsem se rozesmála. Snape na toho blbouna něco nevraživě syčel. Opírala jsem se o sloup a smála se. Určitě nebelvíru strhne body za zničení dalšího kotlíku a lavice. To mi zlepšilo náladu. Srovnala jsem body. Co ztratil zmijozel mým odmlouváním, to ztratil teď i nebelvír.

Někdo mě chytil za rameno a odtáhl mě za roh na liduprázdnou chodbu. Nekřičela jsem. Stejně by to nemělo cenu. Zuřivě jsem se otočila na toho, kdo mě sem zatáhl. Potter. I s tupcem Weasleym a šprtkou Hermionou. Pohrdavě jsem si ho změřila a nakonec si při pohledu na jeho čelo, kde mu byla vidět přes divoké vlasy jizva, odfrkla.

„Co chceš?" prohodila jsem nevraživě a zhnuseně. Hermiona se zamračila a Weasley zatnul ruce v pěst. Asi se jim něco nelíbilo.

„Nechala si Nevillovi vybouchnout kotlík," obvinil mě Potter. Musela jsem se usmát.

„Ne, nenechala." Hlas jsem měla pevný. Nebyla to první lež, která vyšla z mých úst.

„Ale ano, viděli jsme tě."

„Technicky vzato se ten kotlík rozpustil," řekla jsem a uchechtla se při vzpomínce na výraz toho trola, když se tekutina v kotlíku začala chovat jako žíravina.

„Takže jsi to byla ty!" řekla vítězoslavně Hermiona.

„I kdyby, co můžete dělat? Budete na mě snad žalovat?" zeptala jsem se s jasným výsměchem. Byli by za děti. Žalovat je to poslední, co by udělali. To už by si to vyřídili hezky ručně.

„Ano, je to jedna z možností. O kolik bodů by asi zmijozel přišel?" Nadechla jsem se k odporu.

„Děje se tady něco?" ozval se od ústí chodby hlas. Tiché kroky a šustění pláště prozradilo blížící se katastrofu. Snapea.

Zastavil se vedle mě a sjel mě rentgenovým pohledem. Kontroloval, jestli jsem v pořádku. Bylo to jen kvůli tomu, že patřím do jeho koleje, nebo v tom bylo něco víc? Něco co souviselo s jeho divným chováním? Pohledem, ne však starostlivým, počastoval i tři nebelvíry nebojácně stojící opodál.