Špatná strana

Hrdinové/Epilog

Pomůžu mu ho zabít.

Běželi jsme, jak nejrychleji jsme mohli, ale stále jsme nebyli dost blízko. Lýtka mi hořela, plíce jsem měla na roztrhání a srdce se mi snažilo vyskočit z hrudi. Nezastavila jsem, ani nezpomalila. Běžela jsem dál spolu s nimi. Není čas!

Chvíli jsme běželi kolem zrezivělého a nakloněného plotu. Zpomalili jsme a u malé branky se úplně zastavili. Všichni jsme zírali na budovu tyčící se uprostřed pozemku, jako bychom ji viděli poprvé. Vilka byla trošku nakloněná a bylo vidět, že plísni ani termitům neunikla. Zub času se na ni taky podepsal.

Za jedním z oken se něco mihlo.

„Tam, viděli jste to?" ukázala jsem do horních pater vily.

Nebelvíři jen záporně zakroutili hlavou. Jako první se odhodlal Harry. Přistoupil blíž a otevřel vrátka. Vstoupil na pozemek a my jsme ho následovali. Uvnitř jsem měla radost, že vše jde jako po másle, ale navenek jsem nedala nic znát. Kráčeli jsme po vyschlé trávě a sem tam se vyhýbali blátu nebo kalužím. Začal ve mně hlodat strach. Ne z toho, co přijde. Tohle místo mělo své kouzlo, které zajišťovalo, že se sem každý bude bát vstoupit. Fungovalo na mě i na ostatní.

Mlčky jsme pokračovali až úplně k domu. Zastavili jsme se před vchodem. Dveře byly otevřené dokořán. Schody vedoucí k nim byly na pár místech prolomené nebo v nich byly díry. Opatrně jsme po nich vystoupali. Jakmile jsme vstoupili do domu, Harry se chytil za jizvu a padnul na kolena. Okamžitě jsme se k němu vrhli a snažili se mu pomoct.

„Jsou nahoře. On a Snape. Musíme nahoru."

Pomohli jsme mu vstát ze země a v tichosti se vydali směrem nahoru. Zrychlovali jsme. Naléhavost té věci nás popoháněla kupředu. Zbývalo tak málo času.

Doběhli jsme nahoru. Schovali jsme se a poslouchali zajímavý rozhovor probíhající mezi Snapeem a Voldemortem.

„... ta hůlka mi vzdoruje."

„Neexistuje mocnější hůlka. I ten prodejce hůlek to potvrdil. Až ten chlapec přijde, nezklame vás. Poslouchá jen vás, tím jsem si jist." Šťastně jsem si promnula dlaně.

„Vážně? Ta hůlka. Doopravdy mě poslouchá? Jsi chytrý, Severusi, musíš to vědět. Komu patří její skutečná loajalita?"

„Jen vám, samozřejmě, můj pane." Podlézavý parchant!

„Bezová hůlka mi nemůže řádně sloužit, protože nejsem její opravdový pán. Patří tomu, kdo zabil jeho posledního majitele. To ty jsi zabil Brumbála, Severusi." Hajzl! To on! Zrádce! „Dokud jsi naživu, nemůže být ta hůlka doopravdy moje. Byl jsi dobrým a věrným služebníkem, Severusi..."

„Zabije ho! Musíme ho zachránit, Harry! On není na straně zla. To on vynášel!" Docvaklo Hermioně. Harry se na mě podíval tázavým pohledem. Kývla jsem. Za chvíli bude po všem.

To, co se stalo pak, byl rychlý sled událostí. Harry vyskočil a jediným Avada Kedavra zničil Nagini. Za ním v závěsu Hermiona a Ron ho zaštiťovali před útokem vzteklého Voldemotra. Zároveň na temného pána vrhali kletby, které on s přehledem odrážel. Po pár dalších si uvědomil, že jsou čtyři na jednoho a že jeho nejvěrnější zradil. Nelidsky zařval a začal vrhat kletby dvakrát silnější. Nestíhal se bránit i útočit.

Vyskočila jsem a vrhla se přes celou místnost před Voldemorta. Zaštítila jsem ho před kletbou vyslanou Snapeem a sama jsem stačila vrhnout pár kleteb.

„Do prdele, Rhis, co to sakra děláš?!" křiknul na mě Potter.

„Hlupáku! Opravdu sis myslel, že bych mohla chtít kdy zabít svého pána?"