Špatná strana

Ošetřovna

Když jsem se probudila, ležela jsem na tvrdé posteli přikrytá až po krk. Specifický zápach všech možných bylinek a dalších rostlin a lektvarů mi prozradil, že jsem na ošetřovně. Co tu ale, sakra, dělám? Od nohou postele se ozývaly tiché kroky, jak někdo chodil sem a tam a šustění hábitu.

Hlava mi třeštila a víčka jsem měla těžká, přsto jsem pomalu a opatrně otevřela oči. Ihned mě do nich uhodilo nepříjemně velké množství světla pronikajícího do místnosti velkými okny. Prudce jsem zamrkala, abych donutila oči tomu světlu přivyknout.

Skutečně jsem ležela na ošetřovně a skutečně jsem byla přikrytá po krk. Na sobě jsem měla typickou dlouhou bílou noční košili, jakou dostal každý, kdo odpočíval v tomto sále.

Ten, kdo tak hbitě chodil u nohou mé postele, byl Snape. Plášť černého hábitu se za ním poslušně vlnil a při každé otočce se ochotně stočil za svým majitelem. Snape? Co tu dělá? Co se stalo? Co tu dělám já? Unaveně jsem se pokusila posadit. Z hrdla se mi vydralo zakňourání. V krku mě bolelo, usoudila jsem tedy, že mluvit zatím nebudu. Snape se na mě v tu chvíli otočil a zůstal na mě zírat. Dál jsem se snažila vyškrábat do sedu, ale byla jsem tak zesláblá a malátná. Ještě chvíli sledoval mé pokusy a pak mi přispěchal na pomoc.

Pomohl mi sednout si a pak přivolal dva další polštáře, narovnal je na sebe a opřel mě o ně. Chvíli se na mě jen díval se zvednutým obočím, jako bych byla jezerní člověk někde v mudlovské zoo. Je až příliš galantní na to, aby to byl Snape. Měla jsem touhu spoutat ho kouzlem a podrobit ho výslechu. Čistě jen proto, abych zjistila, jak netopýra odstranil, aby mohl zaujmout jeho místo. Černé zorničky se mi propalovaly do obličeje. Tiše jsem zasténala. Strašně mě bolela hlava. Zavřela jsem oči a palcem a ukazováčkem stiskla kořen nosu. Cítila jsem na sobě profesorův zkoumavý pohled.

„Můžete s tím přestat?!" zaskřehotala jsem. Ten hlas, ač vyšel z mého hrdla, byl pro mě cizí. Byla jsem překvapená, jak zním. Kam se poděl můj zvonivý hlásek?

„S čím?" zeptal se Snape. Ve tváři v hlase byl dokonale oproštěný od všech emocí. Byl naprosto netečný. Plný ničeho. Zhoupnul se mi žaludek. Prudce jsem se nadechla a pozvolna vypustila vzduch z plic. Snažila jsem se nepozvracet. Nechtěla jsem mu ukázat slabost, i když jsem za ni nejspíš nemohla. Uvědomila jsem si, že evidentně čeká na odpověď a rozhodla jsem se toho využít. Když jsem nemocná, tak se přece neodváží mi udělit školní trest i kdybych byla sebeprotivnější.

„S čím? Třeba s tím sledováním! Vy máte oči všude, kde jsem já! Vadí mi, jak se na mě díváte. Jako kdybych byla lovná zvěř a nic víc!" Hlas mi pořád skřípal a stále mi připadal cizí. Každé slovo mě bolelo, ale někdo mu to už říct musel. Oplácela jsem mu netečný pohled zlostným a vnímala jsem svou rozrušenou magii, která hrozila, že se utrhne z řetězu a způsobí katastrofu.

„Jistě," řekl a dál se na mě díval, jakoby snad neslyšel, oč jsem ho žádala. Bolest hlavy byla čím dál tím nesnesitelnější a stejně tak se vracelo houpání žaludku. Čím víc jsem se snažila si na něco vzpomenout, tím horší to vše bylo.

„Fajn," odsekla jsem po chvíli mlčení. Tentokrát bylo zoufalství, které mě zaplavovalo jako tsunami, téměř hmatatelné. Co se to dělo? Proč si nic nepamatuju? Proč je tady? Proč jsem tu já?

„Jak... Co... Proč jsem tady?" zformulovala jsem odevzdaně zmatenou myšlenku, která se mi honila hlavou. Přivolal si křeslo a pohodlně se do něj usadil. Opřel se a prohlédl si mě.

„Co si pamatujete jako poslední?"

***

„Pojď dál, drahý chlapče," řekl starý pán a zamíchal si svůj lipový čaj. Vhodil do něj pečlivě pět lžiček cukru a znovu odporně sladkou tekutinu láskyplně promíchal. Snape se zatvářil znechuceně a došel až ke stolu. Posadil se do pohodlného křesla. Na stole před ním se objevil šálek, který se brzy naplnil berghamovým čajem. Starý pán ví, co má jeho přítel rád.