Špatná strana

Snapea na pomoc nevolej

Snape! Pro Merlina! Jak mě mohlo napadnout, že mi pomůže? Jak jsem mohla doufat, že mi pomůže dostat Pottera? Jak jsem si mohla myslet, že mi pomůže s tím, stát se jednou z věrných?

„To by stačilo, slečno Grangerová. Nemám ani nejmenší náladu poslouchat ve vašich myšlenkách narážky na to, jak jste ve mě doufala, a jak jsem vás zklamal. Za ta léta jste si mohla na zklamání zvyknout." Úplně jsem zapomněla, že je ještě stále v mojí hlavě.

A ještě mi bude dávat kázání! Já si můžu ve svých myšlenkách dělat, co chci! Chápete?! I kdybych si představovala nahého Pottera, vám to může být tak maximálně jedno!

„Takových představ mě laskavě ušetřete. Nepochybuji o vašem umění představovat si jisté části těla do nejmenších podrobností. Jestli tedy nechcete vědět, co jsem měl dnes na snídani, od podobných představ ba i myšlenek upusťte." Tenhle rozhovor mě začínal nesmírně bavit. On mluvil, já jsem pouze myslela. Bylo to tak jednoduché. Jak jsme se vůbec k takovému rozhovoru dostali?

Zaklepala jsem na dveře jeho komnat. Byla jsem zadýchaná. Cestou sem jsem běžela. Ještě, že je sobota. Dveře se otevřely s větší silou, než jsem očekávala a v nich se objevila hlava s černými vlasy a bílou pěnou všude na tváři. Vzteklina? Vydala jsem ze sebe přidušený výkřik. Chytla jsem se za srdce a rozdýchávala ten šok. Jen pěna na holení...

„Slečna Grangerová," zkonstatoval naprosto klidně a ledově. „Co chcete?" zeptal se o poznání nevrleji.

„Promluvit si." Sjel mě od hlavy k patě naštvaným pohledem. Začala jsem se vykrucovat, že bych potřebovala poradit a nevím za kým jiným, než za ředitelem koleje, jít. Pustil mě s mumláním do svých komnat.

Nikdy jsem uvnitř nebyla. Měl tam krb. Nebyl veliký, ale k přenosu to stačilo. U krbu stála dvě veliká křesla, která nevypadala zrovna dvakrát pohodlně a dlouhý gauč. Naproti byla obrovská knihovna přímo nacpaná svazky. V rohu místnosti byl veliký bytelný dubový stůl s židlí. Stůl byl zahlcen různými pergameny. Nepochybně práce studentů do hodin lektvarů. Mezi tím vším stála na stole čajová konvička a jeden šálek. Na zemi ležel tlustý koberec, do kterého se nádherným způsobem bořily nohy. Celá místnost byla samozřejmě zařízená stylově v stříbrné a smaragdové barvě.

Snape beze slova vešel do jedněch dveří a zavřel je za sebou. Přistoupila jsem k jeho knihovně, abych se mohla pokochat tím nesmírným množstvím knih. Přejížděla jsem prsty po kožených hřbetech nových i ošoupaných knih. Zlaté nápisy hlásaly tituly jako Lektvary ve středověku, nebo Bezpečnost při tvorbě nových lektvarů a podobné.

„Pane profesore? Jednou bych si chtěla půjčit některou z vašich knih! Všechny vypadají, že jsou poučné a zároveň zábavné!" křikla jsem stále sledujíc tu úžasnou podívanou.

„Takže vám připadá Příručka nejužívanější černé magie zábavná? Zajímavé netušil jsem, co se ve vás skrývá," ozvalo se mi přímo u ucha. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Otočila jsem se na něj a zamračila se. Pohled mi opětoval pobaveným úšklebkem. Pobaveným? Že by byl fakt nemocný? Tolik rozličných emocí, které jsem u něj pozorovala v posledních dnech, neprojevil za celou dobu mého studia dohromady!

Přešla jsem k jednomu z křesel. Vůbec nelákalo k posazení se, ale já si do něj sedla. Bylo až překvapivě pohodlné. Snape se posadil do toho druhého naproti mně.

„Jsem potěšen, že jste přišla tak rychle. Ani jsem to popravdě nečekal." Pozvedla jsem obočí, ale nechala to bez komentáře.

„Jistě," odvětila jsem jen, aniž bych tušila o čem je řeč.