I'll be there for you... Till the end...

Beginning I

*Jelikož jsem pravá blondýna, tak si ani za Boha nevzpomenu, na názvy kapitol - vymýšlím je z placu, poznačené je nikde nemám - BIG MISTAKE! - Tudíž... Asi budou naprosto odlišené, protože mám velmi silné a oprávněné pochybnosti o tom, že bych si vzpomněla přesně... *

Niall

S klením jsem zajel na odpočívadlo u dálnice. Vibrovalo mi zadní kolo a to neznačilo nic dobrého. S frustrovaným povzdechem jsem se odepl a vystoupil. Kolem svištěla auta a já ve skrytu duše doufal, že žádný z projíždějíích neupadne do mikro spánku. Lepší místo k zastavení, jsem si totiž opravdu vybrat nemohl. Nejhorší úsek na celé dálnici, zemřelo tu už díky sobě i jiným víc než dost lidí.
Oběhl jsem auto a preventivně zkontroloval všechna kola.
Měl jsem jsem pravdu, zadní kolo vlevo bylo píchlé. Proklínal jsem Liama, který si jej půjčoval. Určitě za to mohl on... Zalovil jsem v kapse pro mobil, rezervu si z mého auta půjčoval Harry, tak holt sem bude muset dorazit.
Nestačil jsem však mobil ani vytáhnout. Zavadil jsem o něj konečky sotva prstů, když mým tělem projela silná bolest. Moje auto zakvílelo a projíždějící auta začala zběsile zastavovat. Natočil jsem hlavu a zíral na kabinu kamionu, kterou jsem měl za zády... Moje kosti praskaly, propichovaly svaly... Byl jsem dole doslova rozmašírovaný. Bolest ustoupila, nahradil ji pocit šíleného strachu, co bude až tohle rozpojí. Šance že bych přežil, byla nulová.

Z kabiny vyrazil řidič. Motal se a jen blednul. Doběhl ke mně nějaký muž. "To bude dobrý, neboj se!" Nechápal jsem, necítil jsem už ani tak bolest, jako strach. Mozek mi pracoval velmi pomalu, když mi došlo, co se děje, zněl z dálky zvuk sirény záchranky a hasičů. Sjelo se několik policejních aut a já už věděl, že tohle nepřežiji.

Od pasu dolů jsem byl přiražený na své auto a spodek necítil. Jedna polovina žila, druhá zemřela v okamžiku, kdy se to stalo. "Promiň, promiň." Šeptal řidič kamionu, sedící několik metrů ode mě na zemi. Kolem něj pobíhali policisté a u mně stál doktor.
Jeho oči mluvili za vše. "Jak se jmenuješ?" Jak banální otázka... "Niall." "Nialle, já..." "Zemřu." Nebyla to otázka, bylo to jen konstatování faktu. "Proč jsem nezemřel hned?" "Komprese způsobila stlačení nervů, občas se to stane..." "Takže až tohle rozdělíte, tak to bude rychlý?" "Je mi to moc líto..." "Uděláte pro mě něco?" "Cokoliv." "Řekněte, mé rodině a ta ať řekne mým kamarádům, že chci, aby žili tak, jako doposud. Aby si užívali toho, co život nabízí a netrápili se.

Přikývl. Ačkoliv to byl chlap, jako hora, tak plakal. Omlouval se, opakoval jak mu to je líto a pak, se zapojil velitel hasičů. Sotva auta rozdělili, pohlédl jsem dolů. Byl jsem, jako bych projel skartovačkou. Z mého těla byla rozdrcená hmota. Ležel jsem několik sekund na svém autě a v duchu se loučil se všemi, které jsem miloval. Pohlédl jsem na doktora, který na pár chvil ustrnul a pak se ke mně rozběhl a já se složil k zemi, jako hadrová panenka.

Takový ty kecy, jak po smrti můžete vidět jinou dimenzi, či ji něco podobného, jakýsi "Druhý břeh" se stalo i teď. V hlavě mi vybuchlo a na obloze, která předtím byla jasně modrá se začal utvářet černý stín. Houstl a nabíral na intenzitě, když se utvořil, vtáhl mě do sebe. Zvrátil jsem hlavu a viděl, jak se kolem mého těla sbíhají další lidé a doktor i přes to všechno, zahajuje oživování.

Ocitl jsem nad jakousi propastí. X metrů pode mnou bublala rudá tekutina, vycházel z ní místy dým a vše kolem smrdělo sírou. Zrak mi sjel na nohy, byly normální. Jakoby se nic nestalo... Otočil jsem se. Kontrastem oproti rudé barvě a pachu, byl vrch zahlcen jasným světlem a mohl jsem cítit vůni, kterou jsem ještě nikdy nepocítil.

Propast se začala rozestupovat, pach zesílil a světlo za mými zády zesilovalo a přibližovalo se. Když jsem pohlédl před sebe, zavrávoral jsem. Nikdy, ani v těch nejdivočejších snech a úvahách o tom, co je po smrti, jsem neviděl to, co teď.
Zíral jsem na rudou osobu, posetou ornamenty. Na holé hlavě seděly zahnuté rohy vzhůru, s ostrou špičkou na konci. Zlověstně se zachechtal a naznačil úklonu.
Vedle mě se vyrojil opak tohohle úkazu. Ďábel stále setrvával nad propastí a vedle se tyčila osoba, v bílém rouchu s křídli a svatozáří nad hlavou. Její vlasy byly dlouhé a světlé, modré oči uklidňovali a dotek její ruky na mém rameni mě zklidnil.

"Zase ty? Zase zkoušíš stvořit dalšího Anděla, který padne a bude můj?" Hlad rudého byl prošpikovaný chladem a doslova bodal. Za to hlas Anděla, zněl přímo božsky. "Každý Anděl nemusí padnout." Vysekl úklonu a pohlédl na mě.
"Tvá smrt byla nutná." Semkl jsem rty a snažil se nedat najevo vztek, který mě obklopil. Opět mi položil dlaň na rameno a sevřel jej. "Byla nutná pro to, aby někdo další dostal šanci pro změnu svého osudu nebo rozhodnutí." "Proč já?" "Byl jsi vybraný." 'Ďábel se rozesmál. "Ano, byl... Nemyslíš, že je to až velmi kruté? Jsi však tady, pojď se mnou. To, co po tobě on bude chtít není lehké a já? Nic nepožaduji." "Nialle," obrátil mě Anděl k sobě. "To co chci opravdu není lehké, ale důležité. Staň se Andělem a zachraň život." "Neblázni! Budeš se honit za někým, kdo už teď má předurčeno, aby zemřel!?" "Koho mám zachránit?" "Jednu dívku, tvá svěřenkyně. Máš rok na to, najít ji a uchránit. A pak ji nadále chránit, budeš jejím Andělem."

"Dobře." Rudá osoba zasyčela a zmizela. "Dobře mě poslouchej," pronesl Anděl nevzrušeně. Evidentně bojoval o mrtvé s Ďáblem víc než často."

"Tvé odhodlání a síla, jen to ti pomůže onu dívku najít. Poznáš ji, podle aury co ji bude obklopovat." "Aura? A místo kde hledat?" "Svět." Rohatej měl pravdu, tohle asi vážně nebude lehké. "Máš rok, přesně na den. Musíš ji najít, jinak ona zemře a ty také. Znovu. A na výběr už mít nebudeš, budeš patřit jemu." Pohlédl k propasti a pozvbudivě se pousmál. "Já věřím, že to to zvládneš. Až ji najdeš, smíš se ji ukázat, smíš ji o sobě vše říct. Jen ti musím oznámit, aby jsi nezapomněl KDO jsi. Ona je živá, ty patříš mezi nás. Žádné hluboké city. Láska je nám odepřena. Nesmíš se zamilovat. Pokud se tak stane, zmizíš ji ze života." "Nerozumím tomu."
"Jestli se zamiluješ, budeš i nadále jejím Andělem, ale už se ji nesmíš zobrazovat. Budeš nad ni držet jen ochranou ruku, ano?" S pomyšlením, že já nikdy nepoznám dívku, která mě bude milovat, proto jaký jsem a ne kdo jsem - tedy, kdo jsem byl - jsem kývl.

Se slovy, že na zbytek musím přijít sám, zmizel a propast, nad kterou sjem stál se rozestoupila a já se ocitl opět na místě nehody. Chvíli pozoroval svoje tělo, zabalené již v černém igelitu, zdrceného řidiče i lékaře.
Už jsem chtěl zmizet, odejít klidně i po svých - křídla jsem na zádech necítil a nenapadlo mě, že se mohu pohybovat i jinak - když mi do zorného pole vjela auta, která jsem znal. Z jednoho vyrazil Harry, hystericky křičel a dožadoval se, aby jej pustili k mému tělu. Byl následován Liamem a Louisem. Společně s nimi dorazila i Liamova přítelkyně a Louiho sestra.

Nemohl jsem pozorovat jejich zoufalství, otočil jsem se na místě a najednou jsem se začal rozplývat. Přesně v tu chvíli mě napadlo, co moje rodina a já, k mému překvapení se objevil u svého táty, v domě.

I tam to už věděli. Seděl u stolu s hlavou v dlaních, na pohovce se choulil starší bratr v náruči své ženy a můj malý synovec stál u okna, s ručkami na něm a plakal.

Jen tak ze zvědavosti, jsem zkusil projít zdí u okna. Prošel jsem a postavil se před něj. Pozoroval jsem jeho malou, uplakanou tvářičku a klesl na kolena. Položil jsem ruce přesně do míst, kde on měl své a on zvedl hlavu. Pusinka se mu pootevřela a prudce sebou škubnul. Rozplakal se ještě víc a já raději zmizel.