I'll be there for you... Till the end...

Denouement? /I/

Chloe

Ztuhla jsem. Do těla se mi zakousl chlad a přísahala bych, že cítím Nialla. "Miláčku?" Vyškubla jsem se Alexovi a rozběhla se do Niallova pokoje. Byl prázdný, ani nějaký náznak něčeho...

"Chloe, co se děje?" "Nic. Nic se neděje. Jsem jen přepracovaná... Půjdu si lehnout. Promiň." "Nejdeš do ložnice?" Alex vypadal rozhozeně a nic nechápal. Těkal očima po pokoji... Doteď tu nikdy nebyl, klíč jsem měla u sebe a nechtěla jsem, aby se ze zvědavosti hrabal v Naillových věcech. "Ne. Vyspím se tady." "Ale - "Ne. Promiň. Potřebuju být sama..." Vystrkala jsem jej ze dveří a zamkla.

Za hodinu bude půlnoc. U srdce mě podivně bodalo a přišlo mi, že mám na prsou kamení. Špatně se mi dýchalo, skoro jsem se dusila.

"Už jen čtyřicet pět minut." Otevřela jsem pusu, ale křik nevyšel. Zírala jsem na rohatou osobu, která mě děsila, jako malou holčičku. Tak nějak jsem si ďábla představovala...
"Čtyřicet pět minut a tvůj Anděl bude mým. Bude z něj padlý Anděl." Zlověstný smích, a já se probudila.
"Byl to jen sen! Jen sen!" Stočila jsem hlavu k budíku a zbledla. Musela jsem usnout během chvíle a jen na pár minut. Do půlnoci zbývalo přesně čtyřicet pět minut.

"Tvůj Anděl padne." Z hrdla se mi dostal slabý výkřik...Teď to sen nebyl. Zírala jsem na ztělesněného Ďábla, v nohách Niallovi postele. "Jeho žal mi dodává síly." "Odejdi!" "Ano, to bych měl. Ale, já miluji, když smrtelníci trpí. Až zemře, v mých rukou, bude to tvůj žal, co pocítím, protože poznáš, že už není." "O čem to mluvíš?!" Mluvil v náznacích, skoro hádankách. "Dostal šanci, máme dohodu. Od půlnoci do půlnoci... Tvá dvě slova a vše se změní." Pokojem smrděl pach síry a já se jako mátoha vytáhla na nohy.

"Nialle!" Vřískla jsem do prostoru, samozřejmě bez úspěchu. Ale můj výkřik přilákal Alexe.

"Chloe! Co je? Otevři!" Natáhla jsem na sebe Niallovy tepláky a triko. Sebrala mikinu a vytrhla se z Alexovi náruče, do které mě chytil, jen co jsem otevřela. "Co to máš na sobě?!" "Pusť mě!" V rekordním čase a kupodivu i bez pádů, jsem doběhla k Temži. Celou cestu jsem v duchu křičela jeho jméno a prosila, ať se mi ukáže.

Zbývalo posledních pět minut.

Vyhoupla jsem se na zábradlí Tower Bridge a podívala se pod sebe. Hladina řeky se leskla ve tmě jako tmavé zrcadlo a náraz na ni, bude bolestivý.

S myšlenkami nad Niallem, jsem vkročila do prázdna...

"Co to děláš?!" Zavrčel mi do ucha hlas. Těsně nad hladinou, se kolem mého těla omotaly ruce. Vzápětí jsem pod nohama cítila pevnou půdu mostu. Držel mě za tvář a v modrých očích se třpytily slzy. „Co to děláš?!" Zopakoval a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
Vytáhla jsem se na špičky a nechala slzy volně padat k zemi. Několikrát jsem jej bouchla pěstí do hrudi a zbývala poslední minuta...
„Nialle...!" „O co se to snažíš, blázinku?!" Zavrčel a přitom mě zjihle hladil po tváři. „Chci být s tebou!" „To nejde... Nemůžeme... Miluješ Alexe. Je pozdě." Hodiny odbíjely půlnoc a v uších mi zachechtal opět Ďábel. „Miluju tebe! Miluju tě!" Zamumlu mu do rtů a pak jej políbím. Smích utichá, NIallův stisk slábne a okolí kolem nás je jakoby v mlze...

„Chloe!" Třese mi někdo ramenem. Rozlepím víčka a dívám se do tváře ségry. Je vyděšená a podpírá mě. „Co je?" „To bych se měla ptát já. Strašně jsi křičela..." Ležím ve své posteli, ve svém starém pokoji a pod okny se válí hromada kufrů a tašek.
„Mamka ti nechala na ledničce vzkaz, že máš něco uvařit a konečně si vybalit. Už jsi tu měsíc a pořád to tu je jak po výbuchu. Je ti dobře?" Dodá skřet zaraženě, když vyskočím na nohy a proběhnu celý byt. Nechápu co, kde, kdy, proč a jak... Ten sen, co se mi zdál, byl až moc živý...

„Je tu Josh..." Šeptá ségra ode dveří, když kukátkem kontroluje, kdo zvoní. „Drží pugét a medvěda. Asi tě chce vážně zpět." Žasnu, nad jejím vyjadřováním a se škubnutím rameny se zavírám ve svém pokoji. Oběd má na sporáku a mě šíleně bolí hlava. Tohle není normální... Tahle realita je něco jiného, než co jsem zažívala předtím. Tohle je něco, co mi hlava nebere! Musím na vzduch...