I'll be there for you... Till the end...

It's weird!

Chloe

Probrala jsem se díky zvonění budíku. Šokovaně jsem se posadila v posteli a rozhlížela se kolem sebe. S nefalšovanou psychickou úlevou, jsem se opět položila. Svítilo slunce, budík ukazoval devět hodin a všude bylo ticho. S pomyšlením, že jsem magor, jsem zamířila do kuchyně.

"Byl to jen sen!" zavýskla jsem a to, že mě bolí hlava, jsem neřešila. Všude bylo poklizeno, paranoidně jsem zkontrolovala i zásuvku nočního stolku. Revolver byl na místě a já se zavřela v koupelně. Měla jsem ještě týden dovolené a chtěla si ji užít.
V legínách a tílku vyběhla do Hyde Parku. Dala zabrat svému tělu a slabě znavená doběhla domů. Opět sprcha, pokec s mamkou co a jak v novém bytě a až hlad mě vehnal do kuchyně. S pobrukováním si, jsem otevřela ledničku a ztuhla. Miska, ve které byl zbytek kuřecího masa se zeleninou chyběla. Jako cvok, jsem dvakrát zavřela a otevřela ledničku, čekajíc, že snad nějakým kouzlem, se tam miska objeví. Neobjevila a já ji našla umytou v lince.

"Hrabe mi... Regulérně mi šplouchá na maják!" Vrčela jsem a šla se obléct. Snaha vytáhnout Charlie na oběd a někam do obchodů, mi nevyšla. Byla už s kamarádkou, tudíž jsem oběd přetrpěla sama, v nedalekém KFC a pak zamířila do obchodní centra.
Jenže, najednou se mi nic nelíbilo, vše jsem vlastně měla doma a bylo zbytečné nakupovat další hory oblečení... Naštvaná na celý svět, jsem se vrátila domů. Převlékla se zase do legín a opět se rozhodla potrápit svoje tělo a vypotit fast food.

Domů se vrátila až po deváté večer a rovnou do sprchy. Jen zamotaná v osušce jsem vtančila do kuchyně. S vrtěním se do rytmu písničky, linoucí se z nějakého hudebního kanálu v televizi, jsem si připravovala večeři a těšila se na film, který měl začít asi za dvacet minut. "Nachystej mi taky, vypadá to dobře." Vytřeštila jsem oči na pracovní desku a zbledla. Najednou mi byla zima, místností se linul zvláštní chlad a moje srdce opět bušilo jako o závod.
"Nemusíš se bát, já jsem hodnej duch." "Duch?!" prolítlo mi hlavou. Prudce jsem se obrátila, už jsem však viděla jen mízící postavu, chlad mizel a postava zmizela v koupelně. "Do prdele!" vydechla jsem a sesunula se na zem. "Já blouzním!" šeptala jsem a držela si hlavu v dlaních. Srdce nadále bušilo a prudce mi naráželo do žeber. Uteklo mi samovolně několik slz, vrtěla jsem hlavou a prosila, ať se probudím. Protože, tohle není reálné!

"Jsi v pořádku, Chloe?" Brada mi vystřelila vzhůru. Zírala jsem na toho kluka. Kluka, co měl být po smrti a přitom mi tu stál, jako by to bylo naprosto normální. Byl jen v teplákách a pozoroval mě, s nefalšovaným překvapeným výrazem. Snad se i divil, mému chování, což se snad dalo pochopit!
Já, která nikdy nevěřila na věci mezi nebem a zemí, jsem bydlela v bytě s duchem. Realita - pokud to tedy realita je -byla příliš krutá!

"Chloe?" "Nemluv na mě." Vydechla jsem a vytáhla se na nohy. "Ale -" "Ne! Ticho!!!" Zaječela jsem a vytáhla se na nohy. "Tohle se mi ZDÁ! Prostě spím a mám jen další, šílenej sen. Nic víc. Ty jsi sen! TOHLE není reálné!" Prohnala jsem se kolem něj a zavřela se v ložnici. Opřená o dveře jsem zhluboka dýchala a několikrát najela v kontaktech na číslo mámy. Ale co ji řeknu? Že mám v bytě ducha? Bude si myslet, že jsem se zbláznila, k čemuž jsem ostatně neměla daleko.
"Chloe? Otevři, umím sice procházet dveřmi, ale to mi nepřijde jako slušná možnost. Musíme si promluvit." S pokleslou čelistí jsem zírala na dveře. "Ne!Ne!Ne!Ne!Ne!" vrtěla jsem hlavou a couvala k posteli. "Jsi sen! Odejdi!" Nic, žádná odpověď. Vydržela jsem čekat deset minut, pak, opět s bušícím srdcem jsem procházela byt. Ten byl však prázdný a já, k mé nesmírné úlevě vlezla do postele.

Přesvědčovala jsem samu sebe ta dlouho o tom, že je to jen moc živý sen, až jsem usnula.

"Ty vypadáš otřesně!" Vydechla Katie, když jsme se potkali u výtahu v práci. Volno uteklo a moje duchařské zážitky vzaly za své. Najednou byl klid a už jsem nikde toho kluka neviděla. Probouzela jsem se, vracela se domů i usínala nervozní, s bušícím srdcem. Sama jsem se divila, že jsem ještě nedostala srdeční příhodu. Protože akce, kterou moje srdce prodělávalo, byly šílené. Tonometr, sloužící k měření krevního tlaku i tepu by snad explodoval, kdyby mě někdo měřil.

"Já vím..." "Jsi prokalila celé volno, či co?" Smála se, zatímco volila patro v kabině. "Ne. Jen náročné stěhování, nic víc." Blbost! Říct Katie o Niallovi, pomyslí si, že jsem magor a nechejte pak někoho takového starat se o pacienty.

Usínala jsem skoro ve stoje, moje spaní doma stálo za starou belu. Byla jsem víc unavená, než odpočatá. A tady jsem byla všem pro smích, ještě že bylo málo pacinetů. Doktoři - většina mladých - si neodpustila poznámky o tom, zda jsem s novým bytem nedostala i nového chlapa a podobně. Ti starší mě chtěli hnát na vyšetření a i Katie se škodolibě culila, zda není v domě nějaký mladý kluk, který by mě očaroval.

Uplynuly další tři týdny. Pomalu jsem byla smířená s tím, že to co se dělo na začátku bylo podmíněno, novým prostředím. Poslední dva dny jsem se opravdu, konečně vyspala a volný víkend chtěla strávit u dobrých filmů.
Jediné, co nyní mou mysl trápilo, bylo to, že hlas mého zachránce a hlas Nialla si byl až moc podobný. No, vzhledem k tomu, že teď bylo vše v pořádku, jsem se tento fakt snažila udusat někam hluboko ve svém podvědomí a neřešit jej. Jinak by mi opravdu hrozil blázinec.

Konec! Páteční dvanáctka uběhla, zašla jsem s Katie na večeři a pak ji zavezla domů. Se zpíváním si "Little things" právě od kdysi nejpopulárnější skupiny, jsem odemykala a za dveřmi se rozezpívala na plno.
"Máš ten nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšel." Moje nadšení a úleva se rozpadly na milion malých střípků. Prudce jsem se otočila ke dveřím do obyváku. Mezi nimi stál on. Opět v tmavých džínech a bílém triku. "Prosím, neomdlívej!" Couvala jsem, do zad mě přes triko zastudily chladné dveře. chmátla jsem po klice, marně. Jako lusknutím prstu jsem se ocitnula v obývacím pokoji, na pažích mě studilo a celý prostor byl pohlcen chladem.
"Chloe?"
"Ne!" vřískla jsem a vytáhla se na nohy. "Tohle není možný! Není to možný! Není...!" Rozplakala jsem se, opět sesunutá k zemi jsem vzhlížela do jeho tváře a prosila i ďábla, aby mi z tohohle pomohl.

"Kdyby to nebylo možný, byla bys teď jako já. To auto by tě srazilo. A jestli prosíš ďábla o pomoc, tak tu opravdu být nemusím." Pláč ustal, díval se mi do očí. Ty jeho byly smutné, snad i plné zklamání. "Asi nejsi ta, kterou mi bylo určeno zachránit. Už sem nebudu chodit. Můžeš být v klidu."
Začínal mizet, rozplýval se na místě... "Počkej!" Chmátla jsem rukou po tvořím se dýmu.