I'll be there for you... Till the end...

Story of your death

Chloe

"A Theo se nebál, když tě viděl?" Šeptala jsem a vyhýbala se lidem kolem. "Prvně se lekl, ale pak mě sám volal." Žena, která procházela po mé pravici se otřásla a obrátila se. Niall se zašklebil a mnul si břicho. "Není příjemné, když mnou projde něco takového. Zlatá motorka." Vyprskla jsem smíchy a žena mě sjela pohledem.
"Máš křídla?" "Cože?" "Jestli máš křídla." Seběhli jsme po schodech k řece, konečně kolem nebyla ani noha a já nemusela šeptat. "Vidíš je snad?" "Andělé ale mají křídla." "Teď bych mohl vytáhnout citáty o tom, jak jsme každý Anděl s jedním křídlem a podobně, ale to se mi moc nechce. Ne, nemám křídla. Umím se prostě přemístit, kam chci, kdy chci." "I tam?" Ukázala jsem na kabiny London Eye. "I tam."

"Můžeš i s někým?" "Časem jo." "Hned ne?" "Nikdy jsem se nepřemísťoval s někým. Asi by ses nechala proletět volným pádem do Temže, kdybych to nevybral." Okamžitě mě přešla chuť na nějaké přemísťování se a raději se posadila na kamennou zídku."

"Přešla tě chuť, co?" "Haha, vtipné." Pobaveně se rozesmál a přisedl. "Rád jsem sem chodil, ještě jako člen One Direction. Ukrytej pod kapucí a brýlemi, seděl jsem tady a prostě jen koukal na vodu. Vždycky jsem se nějak odpoutal od okolí a nic mě nerušilo, ani troubení aut. Existoval jen můj svět, byl jsem hrozný snílek."
"Můžu se na něco zeptat?" Kývl a natočil hlavu ke mně. "Bolelo to? Smrt...? Četla jsem, že tě ta auta secvakla... A pak..." "Smrt jako taková nebolí. Spíš... Já se jen bál. Věděl jsem, že až posunou moje auto nebo ten kamion, tak umřu. To poznáš a hlavně, já žil jen díky tomu, že mi to skříplo nervy. Od pasu dolů jsem byl na maděru. Cítil jsem, jak moje kosti praskají, jako by to byla párátka, propichují svaly a jediné, co jsem cítil nejsilněji byl právě strach z toho, co bude pak. A co bude tady. Co moje rodina, kluci, fanoušci..." V očích se mu lesknou slzy a ty moje se stékají po tváří.
"Bal jsem se, že nic nebude. A pak, těsně než auta rozdělili, se na mě podíval doktor a brečel. Omlouval se, že nemůžou nic dělat, že to nejde. Zastavil jsem hasiče a jediný, co jsem doktorovi řekl bylo, ať řekne mé rodině a klukům, ať se netrápí. Ať žijí tak jako doposud a dál si užívají toho, co život nabízí. Byl to můj osud. Musel jsem umřít, abych mohl tebe zachránit."

Na chvíli se odmlčí. "Chceš vědět i to, co bylo pak, když auta rozdělily..." "Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš." "Víš, za celou dobu, co jsem působil jako ten Niall z tý skupiny, jsi ty první člověk z venčí, ke kterému mám důvěru." "A co lidé, co jsi znal před skupinou?" "Když vypadáš, jako malej skřet s křivými zuby, tak jsi rád za hrstku kamarádů." Zasmál se a já jen šokovaně zamrkala. "Nejtěžší měl dospívání Liam, z naší škupiny a pak asi já. Takže... Krom své rodiny, kluků a jejich rodin jsem nikomu bezmezně nevěřil." Natáhla jsem dlaň a položila ji na jeho. Čekala jsem, že se dotknu zídky, ale ne. Cítila jsem jeho chladnou pokožkou, která pod mým dotekem pomaličku teplala.

"Doktor mi řekl, že jim to řekne a že je mu to líto. Všichni, na které jsem viděl, plakali. I řidič kamionu seděl o několik metrů dál a prosil o odpuštění. Mám pocit, že okamžitě vystřízlivěl." Hořce se uchechtl a zprudka se nadechl. "A pak... Velitel hasičů dal povel, odtáhli kamion a ležel jsem ještě pár sekund na svém autě. Podíval jsem se dolů a... Nebyl to hezký pohled. Byl jsem, jako bych projel snad skartovačkou. Poslední pohled na doktora, který ke mně běžel a pak jsem se složil. V hlavě mi vybuchl ohňostroj, viděl jsem něco černého nad sebou, to se otevřelo a vtáhlo mě to. Přišlo mi, že jsem několik kilometrů nad tím, co se dělo dole. Viděl jsem, jak se lidé sbíhají kolem mého těla a pak se ocitl nad propastí, dole něco bublalo. Přišlo mi to jako láva... Když jsem se otočil viděl jsem jen jasné světlo. Propast se rozestupovala a světlo se přibližovalo.
Z propasti vystoupil samotný ďábel a ze světla anděl. A já dostal na výběr, buď se stanu Andělem, nebo mě odvede ďábel dolů."

Připadala jsem si, jako v nějakém sci-fi a fantasy dohromady. Znělo to bláznivě. Bylo to jako vystřižené z nějakého filmu. "Těžké uvěřit, chápu to." "Co by se stalo, kdyby si to odmítl?" "Nic. Odešel bych dolů." "Něco skrýváš... Cítím to. Řekni mi vše." "Ďábel je od toho, aby kazil, špinil... Není v něm nic dobrého. Ale Anděl je jeho pravý opak. Byl tu jen jeden háček, pokud nenajdu svěřence včas, zemřu znovu a tentokrát už na výběr mít nebudu. Bude jen cesta, ta dolů. Zažíval bych muka, která neexistují v tomto světě."

"A teď? Když jsi mě našel?" "Budu tu pro tebe až do konce." DLouhou chvíli jsme mlčeli. Dívali se na vodu, jak plyne a naše ruce byly propletené. Vysloužila jsem si několik pohledů, plných nepochopení, moje ruka vypadala pro kolemjdoucí, jako by snad byla vyvrácená... Nechávala jsem to být a snažila se vstřebat, co mi Niall řekl.

"Ty už nemůžeš umřít, když si mě našel, že ne?" "Ne." "Víš, jak dlouho já tu budu? Znáš můj osud?" Kývne a jeho stisk zesílí. "Jaký je? Myslela jsem, že osud si každý píše sám." "Osud není předurčený, je to jen jakýsi náznak něčeho, co se může stát a nemusí. Já tu jsem od toho, abych zabránil všemu špatnému, co se ti může stát." "Co když nebudeš poblíž?" "I když mě neuvidíš, budu s tebou pořád. Všude. Budu u všeho, co zažiješ." Hlavou mi prolítla představa svatby, i mých možných dětí." "I u toho budu." S uslzeným pohledem jsem na něj pohlédla. Měla jsem pocit, že jeho moje myšlenky zabolely. On tohle nezažije. Nesplní se mu jeho přání, mít dívku, která jej bude milovat pro to, jaký je a ne kdo je.

"Můžeš zůstat tady. Já... Zůstaň, prosím." Dorazili jsme do bytu a on chtěl zase odejít. "Opravdu?" "Tohle je tvůj domov." "Ne Chloe, je tvůj." "Je náš..."