I'll be there for you... Till the end...

It's true...

Niall

"Jak-jak to myslíš?" "Tak, jak jsem to řekl." Uchovával jsem si mlhavý obraz těla. Zatímco ona nemohla vidět nic, já si ji prohlížel.
Zhluboka se nadechla a odvážila se promluvit. Na otázku, jestli jsem to byl já, kdo ji dostal ze silnice jsem neodpovídal. Začala prosit a já se zhmotnil. Spustila svou ruku z mé a trochu se odsunula.

"Byl jsem to já." Vytáhla se na nohy a já se sklonil. Bylo mi jasné, jak si připadá. Blázen, cvok, psychicky narušená osoba... Ostatně, být to opačně, asi bych se cítil stejně a odmítal uvěřit.

"Měl si mě zachránit?" "Proč tu mám zůstat? Pořád máš pochyby. Myslíš si, že jsi blázen, že se ti tohle zdá, že to není reálné. Ale je, Chloe. Tohle JE realita. Ty jsi živá a já mrtvý. Člověk a duch se potkali na rozhraní života a smrti. A ano, měl jsem tě zachránit, bylas mi dána jako svěřenkyně. Nevěděl jsem, kdo jsi a kde jsi. Dostal jsem chabé informace o tom, jak tě najít a měl jsem rok na to, tě najít a zachránit tvůj život. Našel jsem tě, přesně na minutu."

Hleděla mi s nejistotou do tváře a snažila se zpracovat, co jsem ji řekl. Zachytil jsem ji a odnesl do ložnice, znovu omdlela...
Na stoleček jsem položil hrnek s čajem a posadil se do křesla, které jsem si přisunul k posteli. Spala dlouho, procitla až v noci, kdy jsem ji uvařil další čaj - ty předchozí jsem vypil.

"Myslím, že lepší bude mluvit, když budeš sedět. Nebo ještě líp, ležet." Potlačil jsem frustrované povzdechnutí a zamířil k posteli. Jako panenka se nechala podepřít a upila.

"Tak co, pořád máš pochyby?" Postavil jsem hrnek zpět a narovnal se. "Vidíš mi do hlavy...?" "K tvé smůle ano." "Takže víš, co si přesně teď myslím?" "Že jsi blázen a tohle je jen šílený sen." "A chci aby to byl sen, ale..." "Ale je to realita." "Jak je to možný?" "Dokud mi neuvěříš, dokud nepochopíš a nesmíříš se s tím, že je to skutečné, tak je zbytečné ti to vysvětlovat." Zvedl jsem se z křesla, do kterého jsem se stihl posadit a zamířil k oknu. Proč téhle scénce nedodat ještě trochu víc magična? Rozplynutí se po projití oknem... 

"Až se smíříš s faktem, že mezi živými jsou duchové, zavolej mě." "Počkej!" Obrátil jsem se a zvedl obočí. "Věřím." "Ne, nevěříš. Já ti do hlavy VIDÍM pořád, nejsi tak psychicky silná, abys mi to zakázala. Nevěříš Chloe..." Zmizel jsem a tentokrát se nevydal za prckem. Skončil jsem u Temže, na lavičce a proseděl tam celou noc....

"Nialle?" zazvonilo mi v uších po pár dnech. Zapřel jsem se na lavičce a překřížil ruce na prsou. . "Nialle, prosím! Chci s tebou mluvit." Začínalo mi v uších drnčet. Ačkoliv neříkala moje jméno nahlas, v myšlenkách jsem ji poletoval stále a to bylo akorát tak na migrénu.

"Z tohohle by jednomu hráblo. Vykradla jsi stánek s magií a duchařinou?" Lekla se, když jsem se vynořil z mé dávné "pracovny" s knihou v ruce. "Nemůžeš se prvně ozvat, než se ukážeš?" "Můžu, ale zvykl jsem si, jak se lekáš." Ušklíbl jsem se a hodil knihu na stůl.

"Tak co? Už mi věříš?" "Už mi nevidíš do hlavy?" "Můžu v ní číst jako v knize." "Co je to?" Zaraženě mi pohlédla na krk. Na přímém světle se na něm skvělo několik ran. "Nic důležitého." Pohlédl jsem ke křeslu, pochopila a posadila se.

"Pořád jsi na pochybách, ale tohle, tě alespoň částečně donutilo věřit. Chceš vědět, jestli jsem tvůj Anděl, co?" "Na ducha zníš až moc povýšeně." "Mám k tomu svoje důvody." Ušklíbl se a lusknutím prstů se mu v ruce objevil hníček.
Začal se smát, z očí mu vytryskly slzy a nebyl schopen přestat. "Chloe, měla by ses naučit uzavřít svou mysl. Jinak se asi umlátím smíchy." "Co tím chceš říct?!" "Tím chci říct, že mě neskutečně baví tvoje myšlenkové pochody. "Bože! On je duch a přitom se chová jako člověk. Jí, pije, snad se i koupe a má, ehm, určité potřeby?"" Zopakoval přesně to, nad čím jsem přemýšlela. "Nelez mi do hlavy!"

"Budeš se muset naučit ji uzavírat, pak uvidím jen něco a tvoje, hm, niterní pocity ne." "Nelez. Mi. Do. Hlavy!" oDsekávala jsmem jednotlivá slova a kladla na ně důraz. Ušklíbl se a pak krátce kývl. "Nemusím ti to ani říkat, prostě se jen podívám." Hodila jsem po něm první věc, na kterou jsem dosáhla. Model motorky, ležící na stolku však prolítl skrz něj. "Změna tvaru." Uchechtl se a zničeho nic byl u mne. Zapřel se dlaněmi opěrky a sklonil se.

"Chtělas umřít, a nechceš si to přiznat. Bolí to i teď. Zachoval se odporně. Zradil tě, ublížil ti... A přitom si tě vůbec nezasloužil." Najednou se mi těžce dýchalo, jako bych na hrudi měla fůru kamení. "Nemluv o tom!" "Vidíš? Bolí to, pořád. Tak se mě nesnaž přesvědčit," zlehka mi prstem přejel po spánku. "Že ne. Mně lhát nemůžeš. Jsem jedinej, komu můžeš věřit víc, než sobě." "Tohle je to, o čem jsi chtěl mluvit, tu jednu noc?!" "Ne. Jen jsem ti chtěl dokázat, že přede mnou neschováš nic. Jen... To je fuk." "Co?" "Nic. Musíme si promluvit o něčem jiném." "Ty mi do hlavy lezeš bez svolení, já do tvé nemůžu! Tak mi řekni, co znamená to "jen.""
"Nic podtstanýho. Takže," vrátil se ke stolu a posadil se na něj. "Abych odpověděl na tvoje dotazy. Zemřel jsem před rokem, díky opilému řidiči..." Na pár sekund uhne pohledem. "Nějakým způsobem jsem se dostal na rozcestí a dostal možnost se stát Andělem. Každý Anděl má rok na to, najít svěřence, který mu je přidělen a musí ho uchránit stůj co stůj. Musí změnit jeho rozhodnutí i osud. U tebe to bylo rozhodnutí a našel jsem tě na poslední chvíli. Jinak by si tady už nebyla -" "Proč, když se Anděl ukáže tak dokazuje svou oddanost? Není lepší, když je vpovzdálí a jen sleduje svěřence?" "Anděl se ukáže jen když chce sám a tím, krom oddanosti dokazuje i to, že mu na svěřenci záleží. Nemusel jsem sem vůbec přijít, ale když jsi se sem nastěhovala? Chodil jsem sem, párkrát se ukázal synovci a proto rodina nechtěla byt prodat. Pak jsem tě hledal, nevěděl jsem, kde žiješ, odkud jsi... Londýn jsme prohledal hned na začátku toho všeho, ale nenašel jsem tě. Tohle byla jen náhoda... A nepřerušuj mě." Upil z hrnečku a na chvíli se odmlčel.
"Mrzí mě, že jsem tě vyděsil. Mohl jsem to čekat, jistě... Ale myslel jsem, že to pochopíš hned." Přejel si dlaní přes krk. "To-to je kvůli mně? Četla jsem, že když svěřenec pochybuje, že má Anděla, tak Anděl umírá znovu." "Pokud nepřijme fakt, že má Anděla, tak on umírá. Dokud jen pochybuje, tak tvoří šrámy." "Omlouvám se." Zarazí se, opět se přesune ke mně a posadí se na stolek. "Jsi zvláštní. Viděl jsem ti do hlavy jasně, ale teď to najednou nejde." Pousměje se a natáhne ruku. "Je zvláštní cítit teplo..."

"Co se stane, kdy bys mě nenašel? Dostal bys dalšího svěřence?" "Zemřel bych, zase." Pousměje se smutně a postaví se. "Půjdu, zatím to je vše." "Ne, není. Chci ještě něco vědět." "Nezeptáš se co?" "Víš to." "I když jsem mrtvý, tak mám ty potřeby, co živý. Jako Anděl mám určité výhody, kdybych byl jen duch, tak ne."

Krátce kývnu a on se začne ztrácet. "Kam chodíš, když tu nejsi?" "Na místa, kam jsme rád chodil jako živý. A za kluky..." Zmizel. Napadala mě spousta otázek, na které bych chtěla znát odpovědi, ale...

Vysprchovala jsem se a vlezla do postele. Usnula během chvilky a když jsem o půlnoci procitla, bylo všude ticho a Niall nikde nebyl. Vrátila jsem se znovu do postele a ráno přichystala snídani pro dva.
"Nialle..." "Hm?" Zas byl v něčem jiném. "Jo, byl jsem si tu pro věci, když jsi spala." "Máš hlad?" "Cože?" "Jestli máš hlad... Vem si v kuchyni, já jdu do sprchy." Zaraženě pokýval hlavou, zmizela jsem tak rychle, jak to šlo a když jsem se vrátila, seděl u stolu aniž by se jídla dotkl. "Nechutná ti to?" "Čekám na tebe. Určitě to je dobrý."

"Díky za snídani." "Jdeš pryč?" "Jo." "Kam?" "Nevím." "Můžu-můžu s tebou?" Ustrnul v chůzi k lince. "Cože?" "Chtěla bych jít s tebou. Já... Ty o mně víš asi vše, řekneš mi něco o sobě?" "Budeš vypadat jako blázen. Budeš si povídat sama pro sebe." "V týhle době je dobrý být bláznem, nemyslíš?" "Asi-asi jo."

"K Temži?" "K Temži."