I'll be there for you... Till the end...

It's weird...

Niall

Přenesl jsem se do svého bytu. Byl takový, jaký jsem ho před včerejším koncertem zanechal. Všude typický, klučičí nepořádek. K mému údivu mi zakručelo v břiše a to, že se mohu dotýkat věcí, aniž by se mi je nepovedlo chytit, mě donutilo otevřít ledničku a zkusit něco sníst. Přece by mi jinak nekručelo břicho hladem... Celkem vtipné.

Další den, mi hlavou jel Theův hlas, který volal mé jméno. Začínala mě bolet hlava, zvonilo mi v uších a já se přenesl opět do Mullingaru.
Našel jsem ho opět u toho okna, ve stejné poloze a udělal jsem to samé co včera. Zamrkal a na tváři se mu rozlil úsměv, vyšel ven dveřmi a posadil se na schodek, vedoucí na zahradu. S bušícím srdcem jsem usedl vedle a on se posunul. Jeho hlavička se mi opřela o paži.
"Maminka mi nevěří." Zašeptal tiše a utřel si slzičky. "Theo..." Zachraptil jsem a pokusil se ho obejmout. "Strýčku, chybíš mi."
"Theo..." Denise zjevila ve dveřích a posadila se vedle něj. "Pojď sem, chlapečku." Položil jsem si prst na ústa a naznačil mu, ať jde. Odnesla jej do domu a já se za ním vrátil až když jej uložila ke spánku.
Tak to šlo několik dní a já postupně po městě a celém Irsku hledal onu dívku. Pak se přemístil do Londýna a nakonec postupoval, přesně jak řekl Anděl, po celém světě.

Rok se mi začínal chýlit ke konci. Byl jsem opět v Londýně a moje nervozita i deprivace rostla každou minutou. Přece někde být musí... Nastal poslední den. Měl jsem ještě několik hodin, když jsem ji konečně našel. Černovlasá dívka, s šedýma očima. Uplakaná, zničená... Prošla kolem a bez zájmu o okolí mířila k svému rozhodnutí. Sledoval jsem ji a četl v její hlavě, jako v knize.
Cítil jsem i její pocity. Zklamání, pocit zrady, vztek, bolest... V duchu proklínala toho, co ji ublížil a blížila se k frekventované křižovatce v centru města. Její úmysl byl jasný. Vstoupit a nechat se srazit. Pocit zrady ji zatemňoval racionální chování a poháněla ji jen bolest, které se chtěla zbavit.
Dostal jsem se k ní na poslední chvíli. "Dávej pozor!" Strhl jsem ji z vozovky a zmizel.

Počítal jsem dny, které trávila u svých rodičů a po třech měsících se dostavil šok. Nastěhovala se do mého bytu. A já se rozhodl, ukázat se.

Pohyboval jsem se po bytě a díval se, jak si jej zařídila. Nechala všechny moje věci na původních místech a jen si k nim něco přidala. Změnila jen mou, rádoby pracovnu. Udělala si z ní knihovnu. Po zemi u stolu, se válela hromada polštářů a rozečtená knížka ležela na jednom z nich.
Padla půlnoc a já, abych tomu dodal ten pravý efekt, se právě teď rozhodl pro zjevení. S úšklebkem si vzal její oběd z lednice a dělal správný rachot, aby se vzbudila. Když jsem uslyšel její ťapkání po podlaze, zacukaly mi koutky. V duchu jsem si pomyslel, že jestli na mě dohlíží Anděl, tak si musí myslet, jakej jsem šmejd.

"Chloe, dávej pozor, ať se nezráníš." stále jsem k ní byl zády, ale vše jsem vnímal. Bylo to, jako bych viděl jejíma očima. S úsměvem jsem se otočil, něco zašeptala a sesunula se k zemi. No nazdar...!

Vzal jsem ji do náruče a prohlížel si její tvář. Byla světlounká a kontrastovala s vlasy. Připomínala mi trochu Sněhurku. S úsměvem jsem ji odnesl do své bývalé ložnice a uložil ji. Seděl jsem na kraji postele a celou noc ji pozoroval. Zmizel jsem až nad ránem a cítil se pod psa. Ne proto, jak se vyděsila, ale něco mi říkalo, že nezamilovat se, bude hodně těžké. Byla víc než krásná a doba, kterou jsem strávil v její blízkosti, aniž by o mně věděla mi ukázala i její povahu. Do háje!

Další den jsem to zkusil znovu. Stála u linky, vrtěla se v rytmu písně a mně to nedalo. Moje drzá připomínka, ať mi taky nachystá ji vyděsila. "Nemusíš se bát, já jsem hodnej duch." Vybalit na ni, že jsem anděl mi nepřišlo zrovna ideální. Její hlava se mi znovu otevřela. Těžce zpracovávala fakt, že na ni mluví duch. Otočil jsem se k ní zády a zmizel v nejbližších dveřích, koupelně. Odhadovala jsem podle zvuku, že se sesunula k zemi, naštěstí neomdlela...

"Chloe?" "Nemluv na mě." Vydechla a postavila se. Můj další pokus přerušila zoufalým zaječením slůvka "Ne" a větou o tom, jak se ji tohle jen zdá. Utekla do ložnice, dveře se s rachotem zabouchly a lupl zámek.

"Chloe? Otevři, umím sice procházet dveřmi, ale to mi nepřijde jako slušná možnost. Musíme si promluvit." Opíral jsem se čelem o dveře a nutkání projít skrz se zvětšovalo. "Ne!Ne!Ne!Ne!Ne!" Opět něco o tom, že jsem jen sen. Odešel jsem, raději. Cítil jsem zvláštní bolest na krku. Nechal jsem to být a přenesl se za prckem do Mullingaru. Usmál se ze spánku a já k němu přilehl. Ze spaní zamumlal moje jméno a přitiskl se.

Další tři týdny jsem se neukázal. Zaměstnával mě Theo a ačkoliv jsem byls ním, věděl jsem, co se s černovláskou děje. Byla unavená a vystresovaná, kdy se zase objevím. Jenže já už to déle odkládat nemohl. Chtěl jsem ji poznat, chtěl jsem někoho, s kým můžu mluvit a jediné, dvě osoby, které mě mohli vidět byli právě ti dva. Ona a Theo.

"Máš ten nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšel." Zpívala naši píseň a já jen ohromeně stál a poslouchal. Opět se vyděsila, a otočila se. Na mou prosbu o omdlení reagovala tím, že se sunula ke dveřím. Než stačila utéct, změnil jsem její rozhodnutí. Pouhé lusknutí prsty mi stačilo k tomu, abych ji dostal do ložnice. Mohl jsem ji přenést sám, ale riskovat, že to nevyberu a zůstaneme viset X metrů nad londýnským chodníkem... Myslím, že to by nepřežila.

"Chloe?"
"Ne!" vřískla a vytáhla se na nohy. "Tohle není možný! Není to možný! Není...!" Rozplakala se, skončila opět na zemi. Dívala se mi do tváře a její myšlenky létaly k Ďáblovi, aby ji pomohl. Potlačil jsem vzteklé zavrčení.

"Kdyby to nebylo možný, byla bys teď jako já. To auto by tě srazilo. A jestli prosíš ďábla o pomoc, tak tu opravdu být nemusím." Pláč ustal, dívala se mi se strachem do očí. Na tváři se ji leskly stopy slz a nejistě se třásla. "Asi nejsi ta, kterou mi bylo určeno zachránit. Už sem nebudu chodit. Můžeš být v klidu."

Mizel jsem, když vykřikla. Na zápěstí mě zahřála její ruka.