I'll be there for you... Till the end...

Story of my death

Niall

"A Theo se nebál, když tě viděl?" Šeptala a vyhýbala se chodcům. Muselo to pro ně vypadat velmi podivně, skoro mezi nimi tančila. Potlačil jsem úsměv a v duchu si zopakoval její otázku. "Prvně se lekl, ale pak mě sám volal." Věnovala mi pohled a já si nevšiml ženy, co šla proti nám. Prošel jsem jí a otřásl se. "Není příjemné, když mnou projde něco takového. Zlatá motorka." Vyprskla smíchy a žena se po nás pohoršeně obrátila.
"Máš křídla?" Vyhrkla najednou. "Cože?" "Jestli máš křídla." Seběhli jsme po schodech k řece, konečně kolem nebyla ani noha a ona už nemusela šeptat. "Vidíš je snad?" "Andělé ale mají křídla." "Teď bych mohl vytáhnout citáty o tom, jak jsme každý Anděl s jedním křídlem a podobně, ale to se mi moc nechce. Ne, nemám křídla. Umím se prostě přemístit, kam chci, kdy chci." "I tam?" Ukázala prstem na kabiny London Eye. "I tam."

"Můžeš i s někým?" "Časem jo." "Hned ne?" "Nikdy jsem se nepřemísťoval s někým. Asi by ses nechala proletět volným pádem do Temže, kdybych to nevybral." Zaraženě se posadila na zídku a byla tichá jako pěna.

"Přešla tě chuť, co?" "Haha, vtipné." Pobaveně se rozesmál a přisedl. "Rád jsem sem chodil, ještě jako člen One Direction. Ukrytej pod kapucí a brýlemi, seděl jsem tady a prostě jen koukal na vodu. Vždycky jsem se nějak odpoutal od okolí a nic mě nerušilo, ani troubení aut. Existoval jen můj svět, byl jsem hrozný snílek."
"Můžu se na něco zeptat?" Kývnu. Je mi jasné, na co... Její hlava a myšlenky jsou pro mě jako kniha a autorovi nejniternější pocity. "Bolelo to? Smrt...? Četla jsem, že tě ta auta secvakla... A pak..." "Smrt jako taková nebolí. Spíš... Já se jen bál. Věděl jsem, že až posunou moje auto nebo ten kamion, tak umřu. To poznáš a hlavně, já žil jen díky tomu, že mi to skříplo nervy. Od pasu dolů jsem byl na maděru. Cítil jsem, jak moje kosti praskají, jako by to byla párátka, propichují svaly a jediné, co jsem cítil nejsilněji, byl právě strach z toho, co bude pak. A co bude tady. Co moje rodina, kluci, fanoušci..." Polykám slzy a matně mi dochází, že ona je jediná, co ví, co jsem v tu chvíli cítil a vnímal. Vlastně... Byla přece ona ta jediná, co se mnou mohla mluvit... Potlačím hořké uchechtnutí a když se na ni podívám, utírá si slzičky.
"Bal jsem se, že nic nebude. A pak, těsně než auta rozdělili, se na mě podíval doktor a brečel. Omlouval se, že nemůžou nic dělat, že to nejde. Zastavil jsem hasiče a jediný, co jsem doktorovi řekl bylo, ať řekne mé rodině a klukům, ať se netrápí. Ať žijí tak jako doposud a dál si užívají toho, co život nabízí. Byl to můj osud. Musel jsem umřít, abych mohl tebe zachránit."

Hlavou ji probleskl záchvěv vděčnosti, který ale přebil vztek na to, že někdo musel kvůli někomu umřít.
Chvíli mlčím a po očku ji sleduji. Otírá si dál oči a pro danou chvíli se mi její mysl uzavřela.

"Chceš vědět i to, co bylo pak, když auta rozdělily..." "Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš."
"Víš, za celou dobu, co jsem působil jako ten Niall z tý skupiny, jsi ty první člověk z venčí, ke kterému mám důvěru." "A co lidé, co jsi znal před skupinou?" "Když vypadáš, jako malej skřet s křivými zuby, tak jsi rád za hrstku kamarádů." Zasmál jsem se a ona jen šokovaně zamrkala. "Nejtěžší měl dospívání Liam, z naší škupiny a pak asi já. Takže... Krom své rodiny, kluků a jejich rodin jsem nikomu bezmezně nevěřil." Natáhla dlaň a položila ji na mou. Na chvíli mě rozhodila. Cítil jsem, jak moje ruka teplá a jak je její dotyk něžný. Měla maličkou, zmrzlou ručku a já měl být ten, co ji je bude hřát...

"Doktor mi řekl, že jim to řekne a že je mu to líto. Všichni, na které jsem viděl, plakali. I řidič kamionu seděl o několik metrů dál a prosil o odpuštění. Mám pocit, že okamžitě vystřízlivěl. A pak... Velitel hasičů dal povel, odtáhli kamion a ležel jsem ještě pár sekund na svém autě. Podíval jsem se dolů a... Nebyl to hezký pohled. Byl jsem, jako bych projel snad skartovačkou. Poslední pohled na doktora, který ke mně běžel a pak jsem se složil. V hlavě mi vybuchl ohňostroj, viděl jsem něco černého nad sebou, to se otevřelo a vtáhlo mě to. Přišlo mi, že jsem několik kilometrů nad tím, co se dělo dole. Viděl jsem, jak se lidé sbíhají kolem mého těla a pak se ocitl nad propastí, dole něco bublalo. Přišlo mi to jako láva... Když jsem se otočil, viděl jsem jen jasné světlo. Propast se rozestupovala a světlo se přibližovalo.
Z propasti vystoupil samotný ďábel a ze světla anděl. A já dostal na výběr, buď se stanu Andělem, nebo mě odvede ďábel dolů."

Její mysl se opět otevřela. Myšlenky létaly jako zběsilé a všechny podobné. Nechtěla tomu uvěřit...

"Těžké uvěřit, chápu to." "Co by se stalo, kdyby si to odmítl?" Vydechne po chvilce. "Nic. Odešel bych dolů." "Něco skrýváš... Cítím to. Řekni mi vše." "Ďábel je od toho, aby kazil, špinil... Není v něm nic dobrého. Ale Anděl je jeho pravý opak. Byl tu jen jeden háček, pokud nenajdu svěřence včas, zemřu znovu a tentokrát už na výběr mít nebudu. Bude jen cesta, ta dolů. Zažíval bych muka, která neexistují v tomto světě."

"A teď? Když jsi mě našel?" "Budu tu pro tebe až do konce." Dlouhou chvíli jsme mlčeli. Dívali se na vodu, jak plyne a naše ruce byly propletené.
Užíval jsem si její stisk, ignoroval pohledy těch, co šli kolem nás a s podivem debatovali nad její ručkou. Nikdo nemohl vidět, že někoho ona drží... Snaha se sarkasticky zasmát nebyla.

"Ty už nemůžeš umřít, když si mě našel, že ne?" "Ne." "Víš, jak dlouho já tu budu? Znáš můj osud?" Kývnu a stisk zesílím. "Jaký je? Myslela jsem, že osud si každý píše sám." "Osud není předurčený, je to jen jakýsi náznak něčeho, co se může stát a nemusí. Já tu jsem od toho, abych zabránil všemu špatnému, co se ti může stát." "Co když nebudeš poblíž?" "I když mě neuvidíš, budu s tebou pořád. Všude. Budu u všeho, co zažiješ." Hlavou ji proběhla představa její svatby, i možných dětí." "I u toho budu." Zachrčím. Nelíbilo se mi to, ale... S uslzeným pohledem na mě pohlédla.

"Můžeš zůstat tady. Já... Zůstaň, prosím." Dorazili jsme do bytu a já se měl k odchodu. Celou cestu do bytu, jsme mlčeli. Jen se drželi za ruce a ona si druhou pořád otírala slzičky. "Opravdu?" "Tohle je tvůj domov." "Ne Chloe, je tvůj." „Je náš..." Zašeptá a pak mě obejme. Jen na chvilku, pár vteřin ale pro mě je to, jako kdybychom podepsali nějaký závazek.

FPj/ב'x