I'll be there for you... Till the end...

Beginning II

Chloe

"Konečně doma!" pomyslela jsem si, když jsem skopávala boty. Unaveně jsem si na chvíli sedla na lavici v předsíni a uvolněně se opřela o zeď. Místo dvanáctky v práci, jsem dělala jen osmičku. Střídala mě Katie a já tak mohla domů dřív. Dlužila mi to a když mi to nabídla, neodmítla jsem. Doma bylo ticho a jediné co jej rušilo, byl tikot těžkých pendlovek po Joshově babičce. Potlačila jsem zívnutí, celý týden dvanáctek byl náročný a v práci to šlo od desíti k pěti.

S pomyšlením, co pán na trojce, zda přežije do rána jsem se vytáhla na nohy a zamířila do kuchyně. Josh měl být v práci a já se chtěla dát do večera do kupy. Dlouho jsme nikde nebyli, mohli bychom vyrazit třeba do kina.
Hned mezi dveřmi jsem se však zarazila. Na jídelním stole ležely dva talíře, láhev vína, skleničky... Zaraženě jsem na to hleděla a vůbec nechápala, co to má znamenat. Nejistě jsem přistoupila. Z láhve bylo upito, talíře byly zašpiněné, tudíž... Pro mě to nebylo.

Prošla jsem předsíní, která zatáčela za roh a znovu se zarazila. Cesta do ložnice byla lemována oblečením. Dámským oblečením, smíchaným s mužským. S bušícím srdcem jsem vzala za kliku ložnice a s razancí rozrazila dveře.

"Joshi?!" hlas mi přeskočil. Zírala jsem na svého přítele jak se v naší posteli válí s... "Andy?" Lapla jsem po dechu. Má nejlepší kamarádka ležela v posteli a byla kompletně nahá, na těle se oboum leskly kapky potu a teď jen otvírali a zavírali pusu, jako kapři na suchu.

"Jak...." "Chloe! Počkej! Já ti to vysvětlím!" "Neobtěžuj se!" vřískla jsem a snažila se urychleně obléct. "Nestojím o žádné tvoje kecy. Zítra," konečně jsem připravená odejít. "Přijdu a vy dva tu nebudete! Neboj se, sbalím se a vypadnu ti ze života. Hajzle!" Vyběhla jsem z domu a na konci bloku se hystericky rozbrečela. Sesunula jsem se na nejbližší obrubník a snažila se uklidnit. Hlavou mi vířily otázky, "proč" a "jak."

"Paní, jsi v pořádku?" Otočila jsem se na malou holčičku. Držela se za ruku postarší ženy, ta se ihned skláněla a ptala se na totéž. "Jo, jsem v pořádku. Děkuju." Raději jsem se zvedla a se sklopenou tváří jsem mizela v dálce.

Dorazila jsem do centra města, všude se valily proudy turistů i místních. Snad ze všech míst se nesl smích a radostné povídání. Mně se ale zdálo, jako by svět zešednul.
Přes clonu slz jsem neviděla a snad ani vidět nechtěla. Vstoupila jsem bez přemýšlení do nejfrektovanější křižovatky tady a prostě šla. Jen zdálky ke mně doléhalo troubení aut a křik kolemjdoucích.

"Dávej pozor!" Zakousl se mi do mozku hlas a něčí ruce mě na poslední chvíli zachránili před jistou smrtí. Ocitla jsem se na druhé straně ulice a kolem se utvořil chumel těl.

"Bože! Děvče, jsi v pořádku?!" Vytahoval mě na nohy muž v obleku. Zaostřila jsem na něj a kývla. Jeho hlas byl však jiný, než hlas zachránce. "Kde je?" "Kde je kdo?" Zaraženě na mě pohlédla další tvář z osob kolem. "Ten kluk, co mě zachránil...?" "Chudák, musela se uhodit." doneslo se mi a muž v obleku se rozhlédl. "Děvče, nikdo tu není. Zničeho nic jsi se tu ocitla. Nikdo tě nestrhával pryč. Myslel jsem, že tě to auto srazí." Nechápavě jsem na něj pohlédla a sama se rozhlížela. Někdo mě přece sem dostal...

Jako ve snách jsem zazvonila u svých rodičů. V uších mi stále zněl ten hlas, a celou cestu jsem se pořád dokola otáčela kolem se. "Chloe! Ahoj! Pojď dál -Co se stalo?!" Zarazila se máma, když jsem zvedla hlavu. "Něco s Joshem?!" "Můžu tu dnes přespat?" "Miláčku...?" "Mami, můžu?" "Jistě." Ustoupila ode dveří, zula jsem se a bez jediného slova se zamknula ve svém starém pokoji.