I'll be there for you... Till the end...

Pain... Because you're gone

Chloe

V téhle prazvláštní symbióze jsme žili víc jak půl roku. Už mi nepřišlo divné, přijít domů a povídat si s Niallem, jako s normální osobou. Divné pro mě byly momenty, kdy jsem byla doma sama. Charlie se mi smála, že jsem blázen. Za tu dobu, co u mě byla, několikrát slyšela, jak něco tiše povídám. Nechala jsem ji při tom. Nemělo smysl něco vysvětlovat, řekla by mamce, že vidím duchy a ta, jak ji znám by mě nutila jít bydlet domů nebo si nejlíp někoho najít. Samota mi podle ní už tak musí lézt na mozek, opak je však pravdou.

Přivést si nějakého kluka domů? Nešlo to. Nemohla jsem. Věděla jsem, že Niall by odešel a jeho společnost byla pro mě víc, než cokoliv jiného. I Katie vzdala veškeré pokusy o to, dostat mě někam ven. Po práci jsem spěchala domů a nemohla se dočkat, až mě v bytě ovane chlad z jeho těla.

Pokaždé, když jsem ho pocítila mezi dveřmi, srdce mi bouchalo jako o život, a s nesmírnou radostí jsem mu skákala na záda. Naučil se, zůstávat v jedné formě stavu svého těla. Prolítla jsem ním, jen jednou a přímo do skříně. Když se ujsitil, že mi opravdu nic není, nemohl se smíchy ani postavit. Já nad ním jen vzteky supěla a další dny se o to nepokoušela. Až on mě sám od sebe, jednou vzal do náruče a se smíchem slíbil, že mu to věšení chybí a nebude se rozplývat.

Moje mysl se naučila uzavírat se. Ze začátku se mu to nelíbilo. Nesčetněkrát, jsem jej provokovala tím, že neví, co si myslím. Postupem času jsem dokázala uzamknout jen moje nejnitěrnější pocity a intimní myšlenky, zbytek mysli mu byl přístupný a i on mi dovolil, pronikat do jeho hlavy.

Čím delší dobu Anděl a svěřenec spolu žijí, tím je jejich pouto silnější a vše se mezi nimi prohlubuje.
A stejně jako malá část mé mysli byla pro něj uzavřena, i on přede mnou skrýval malou část. Bylo to, jako procházet dlouhou chodbou, která byla dveřmi lemovaná po stranách a poslední dveře, v jejím čele byly uzamčené a nebylo možné do nich proniknout.
Toužila jsem po tom, ale sama bych musela jemu otevřít. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby věděl, že to co k němu cítím, přerostlo v něco silnějšího. Něco, co nebylo možné uskutečnit.

Další půl rok za námi. Rodiče už ze mě byli vyloženě na prášky a mě nebavilo neustále dokola vysvětlovat, že opravdu chlapa nepotřebuji. Došlo to tak daleko, že jsem dala ultimátum. Ještě jednou se zmíní o chlapovi a já se stěhuji třeba do NY.

"Zase to samé téma?" "Pořád dokola. Si najdu snad babu, a budou mít po ptákách." Dorazila jsem domů s párou od uší. "Až tak?" Vybuchl smíchy od sporáku. "Co to bude, až to bude." Objala jsem ho zezadu a opřela hlavu o něj. "Uvidíš." Pohladil mě rukou, které spočívaly na jeho břiše. Zarazila jsem, pokaždé, když se dotknul, byl jeho dotek chladný ale teď? Ani teplo od sporáku nemohlo způsobit, že byl teplejší. I on se zarazil. "Chloe, pusť. Musím to dodělat." S nakrčeným čelem jsem odešla do koupelny, vysprchovala se a večeřela už v pyžamu.

Umývala jsem nádobí, jen v tílku a kalhotkách. Cítila jsem jeho pohled, ale dál se vrtěla do rytmu písničky. "Baví tě to?" Škubl sebou a zamračil se. Prošla jsem přes jídelnu do obyváku a skočila mu na záda. Stál mezi dveřmi do kuchyně a naivně si myslel, že o něm nevím. "Ale, ale! Andílek má čertovské myšlenky?" Uculovala jsem se a bavila se jeho těkavým pohledem. "Představ si, že jsi já. Vrtí se před tebou holka v kalhotkách... Musel bych být gay, aby se mi tvůj zadek nelíbil." Vyplázl jazyk a já zrudla.

"Není to fér!" Skočila jsem mu za pět minut do postele. Spával v pokoji pro hosty a teď jen s hraným překvapením povytáhl obočí. "Jako co?" "Tohle! Snažím se tě jednou dostat a když už se mi to povede, zaperlíš a jsem to já, kdo rudne." "Smůla, že já rudnout nemůžu, co?"

"Přenes mě." "Cože? Kam?" "Do postele. Říkal jsi, že časem to půjde. Maximálně skončíme ve skříni, a s tím už mám praxi." "No a nebo to nevyberu a ty začneš zmatkovat, až zjsitíš že je pod námi několik metrů vzduchu." "Prosím!" "Fajn, ale reklamaci neberu." Odkryl se a ukázal mi tělo jen v boxerkách. "Pojď za mnou." Váhavě jsem k němu přelezla, teatrálně si povzdychl a stáhl mě na sebe. "Bojíš se?" "Ne." Pousmál se a omotal mi ruce kolem těla, slabě jsem se na něm nadzvedla a přiložila dlaně, na jeho krk. "Připravená?" "Pospěš si, než si to rozmyslím." Usmál se a moje tělo se najednou začalo měnit. Něco kolem nás blesklo a s úžasem sjem pozorovala, jak ležím ve své ložnici, stále na Niallovi.
"Tak co?" "Bylo to... Zvláštní!" "Líbilo se ti to?" "Přeneseš mě ráno do práce?" "Ts, budu ti dělat taxi?" "Jen jednou, prosííííím." "Fajn." Protočil panenky. Stále jsme setrvávali ve stejné poloze, a já měla nutkavou touhu se na něj položit a usnout s pomyšlením, že mě v noci někdo objímá.

"Měla bys jít spát. Za chvíli vstáváš." "Přespi tu." "Vždyť tu spávám." "Myslím tady, se mnou." Dech se mu prohloubil. "To nejde." "Proč?" "Chloe... Už tak jsme si blíž, než bychom měli být. Tohle se správně nemá..." Se slabým heknutím jsem dopadla na matračku. Přemístil se. On se přemístil!

Vrazila jsem do jeho pokoje, postel však byla prázdná a na stolku ležel vzkaz. "Anděl a svěřenec k sobě mají jisté pouto, ale to naše přerostlo v něco jiného. Tedy... Nevím jak to cítíš ty, ale to, co cítím já... Nesmí se to. Myslel jsem, že se tomu ubráním, ale nemůžu. Ne s tebou poblíž. Jsi mi čím dál tím víc bližší a potřebuji tě a to je špatné. CHloe, prosím, žij normální život. Nevaž se ke mně. Nemá to cenu, je to nemožné. Ty jsi živá, já jsem mrtvý. Já ti budu pořád na blízku a budu tě chránit. Ale tohle... Málem jsem tě tam políbil..."

Z očí se mi hrnuly slzy, ten dopis byl na jednu stranu zmatený, na tu druhou, vyjadřoval vše, co on cítil a hlavně, on měl pravdu. A ten otevřený konec? Marně jsem jej volala, neobjevil se.

"Promiň! Já nechtěl. Moje chyba." Sbírala jsem se ze země. "To je v pohodě. Měla jsem sedívat." Zvedla jsem oči k osobě, která mě vysloveně sejmula k zemi. Uculovala se s nevinným úsměvem a oprašovala ze mě sníh. "Nic tě nebolí? Jsi celá?" "Jasně. Padám i bez něčí pomoci." Zasmál se a natáhl ruku k pozdravu.
"Jsem Alex." "Těší mě. CHloe." "Můžu tě na něco pozvat?" Trhl bradou směrem ke kavárně, na protější ulici. "Jako odškodný." "Jo, asi jo." Oplatila jsem mu úsměv a nechala se vtáhnout do útulné kávárny...

Uplynul přesně rok, co mi Niall zmizel ze života. Sem tam jsem pocítila jeho blízkost, ale na moje neutuchající volání nereagoval a já se s tím musela smířit.

Domů jsem se vrátila vysmátá, jako nikdy v posledních dnech. Alex mě doprovodil až domů a rovnou jsme se domluvili na další den.
V posteli se moje myšlenky točily kolem něj. Tedy... Alespoň v prvních vteřinách. Byl... Zvláštní? Zajímavý? Jeho snědší pleť, tmavé oči a havraní vlasy byly kontrastem k Niallovi. Jeho pokožka byla skoro alabastrová, modré oči a blond rozcuch... Jak moc mi chyběl a nemohla jsem s tím nic dělat... Unavená, ze vzpomínek na Nialla, jsem usnula, ráno do práce do odpoledne a pak s Alexem někam ven.

Přesně na den, po měsíci jsem od něj dostala první pusu a za další měsíc se stěhoval ke mně. Bylo milé, vracet se domů za někým, ale ten, kdo tam měl být, to nebyl... Přemlouvala jsem samu sebe, že Alexe vážně miluji a není náplastí na něco, co nikdy nebylo.