I'll be there for you... Till the end...

It can not be true!

Chloe

"Jak-jak to myslíš?" "Tak, jak jsem to řekl." Stále byl jako mlha, jeho hlas zněl z dálky a teplota pokoje se marně snažila vrátit do normálu. "To ty...? Ty si mě strhl ze silnice." Žádná odpověď. Ani nějaký náznak souhlasu. "Prosím!" Zhmotnil se, ruka mi sjela z jeho, netušila jsem, kam sahám, nebylo to poznat. Jediné, co jsem cítila, byla šílená zima a i teď se do mě dával chlad.
"Byl jsem to já." Vytáhla jsem se na nohy, byl o kousek vyší a mohla jsem znovu cítit i tu vůni, která mě obklopila tam venku. "Měl si mě zachránit?" Připadala jsem si jako blázen, mluvím s ním, jako by to bylo reálné a -. "Proč tu mám zůstat? Pořád máš pochyby. Myslíš si, že jsi blázen, že se ti tohle zdá, že to není reálné. Ale je, Chloe. Tohle JE realita. Ty jsi živá a já mrtvý. Člověk a duch se potkali na rozhraní života a smrti. A ano, měl jsem tě zachránit, bylas mi dána jako svěřenkyně. Nevěděl jsem, kdo jdi a kde jsi. Dostal jsem jen informace o tom, jak vypadáš a měl jsem rok na to, tě najít a zachránit tvůj život. Našel jsem tě, přesně na minutu." Zírala jsem na něj, začínaly se mi podlamovat nohy. Tentokrát jsem však nedopadla, ne na zem...

Do nosu mi proudila vůně jahod a smetany. Moje tělo leželo v něčem měkkém a za oknykdyž jsem konečně procitla, byla tma. V křesle, stojícím u postele jsem viděla sedět osobu. "Myslím, že lepší bude mluvit, když budeš sedět. Nebo ještě líp, ležet." Vytáhl se na nohy a zamířil k okraji postele. "Napij se. Už je studený." Podepřel mě a přiložil mi ke rtům okraj hrníčku.
"Tak co, pořád máš pochyby?" "Vidíš mi do hlavy...?" "K tvé smůle ano." "Takže víš, co si přesně teď myslím?" "Že jsi blázen a tohle je jen šílený sen." "A chci aby to byl sen, ale..." "Ale je to realita." "Jak je to možný?" "Dokud mi neuvěříš, dokud nepochopíš a nesmíříš se s tím, že je to skutečné, tak je zbytečné ti to vysvětlovat." Zvedl se na nohy a zamířil k oknu. Až se smíříš s faktem, že mezi živými jsou duchové, zavolej mě." "Počkej!" Obrátil se a zvedl obočí. "Věřím." "Ne, nevěříš. Já ti do hlavy VIDÍM pořád, nejsi tak psychicky silná, abys mi to zakázala. Nevěříš Chloe..." Zmizel, padla jse po zádech do postele, usnula jsem až nad ránem a to jen díky únavě, ze které mě bolelo celé tělo.

"Chloe! Ty vypadáš ještě hůř než před víkendem! Co se děje, pro Boha!" Vzala si mě staniční bokem, během chvíle volna. Stala se ze mě oživlá mrtvola. Jinak to nazvat nešlo. Dnem i nosí jsem přemýšlela nad Niallem, v antikvariátu, který byl přímo zaměřený na věci mezi nebem a zemí, jsem vykoupila o duchách snad vše, co tam měli. Neustále jsem ležela v knížkách, střídala jednu za druhou a všude četla o tom, jak lidé, kteří zemřeli v nesprávný čas - aniž by za to mohl jejich předem sepsaný osud - se stávají Anděly, kterým je přidělena oběť, kterou mají za úkol uchránit. Jejích chránění spočívá v tom, že musí svého svěřence najít včas a dostat jej ze smrtelného nebezepčí. A nikdo další je nevidí, jen svěřenec cítí a může slyšet hlas svého Anděla. Ovše, vidí ho až ve chvíli, kdy sám Anděl to chce.

A celý den mi hlavou jel úryvek z knihy. "... Pokud se Anděl uvolí ukázat se svěřenci, dokazuje tím svou oddanost a touhu uchránit svěřence za každou cenu, od všech nebezpečí, která na něj číhají. Občas nastávají situace, kdy svěřenec není schopen akceptovat fakt, že v našem světě existují Andělové a že on sám má svého - Anděl strážný není pouhý vymyšlený pojem - a pokud, má svěřenec pochyby, Anděl umírá podruhé." Tahle smrt v knize popsána nebyla, a já si marně lámala hlavu nad tím, kde Niall je.

"Je mi zle." zašeptala jsem unaveně. "Máš nějaké problémy?" "To se těžko vysvětluje..." "Chloe, vedle na oddělení je holek dost, jednu si sem vezmu. Víš co, jdi domů. Dej se do kupy a až ti bude líp, vrať se. Tohle není sranda, hrozí že poškodíš pacienta. Klidně někam odjeď, vzpamatuj se, dej se do hromady a pak nastoupíš, ano?" S vděkem v očích, jsem na ni pohlédla a pak se šla převléct do civilu.