V lásce je dovoleno všechno

Kapitola 12-Nečekaná návštěva

Věnování:lynchqueenxx

Už jsem byl na schodech ale zaslechl jsem nějaké hlasy.Ztuhnul jsem a naztražil uši. "Ahoj...Dlouho jsem vás neviděla" Uslyšel jsem Hermionu která přetýkala nervozitou. Ahoj zlatíčko..." Co?! S kým to tam Mia ksakru mluví?!? Nepozorovaně jsem sešel pár schodů a nakoukl ke dveřím.
Bál jsem se že uvidím nějakého kluka,nedejbože Ronalda!

Odhodlal jsem se a konečně otočil svůj zrak ke dveřím.Uviděl jsem Miu,co stojí u dveří a klepe se jak králík.Zamrkal jsem,jestli mě nešálí zrak.
Asi ne....Ale proč je Hermiona tak vyklepaná?
Hned jsem pochopil proč.Před ní stál postarší pár. Ale ne...Ale ne....To snad ne...Ať to hlavně nejsou....
"Mami,tati!Kde jste se tu vzali?!"

Hermiona

Otevřela jsem dveře a nemohla jsem tomu uvěřit. A do háje...Co teď?!?
Ruce se mi třásli a já znervózněla.Až moc falešně jsem se usmála. No doufám že nepoznají že se směju falešně... "Mami,tati! Kde jste se tu vzaly?!" Z mého ûšklebku mě bolely koutky,ale já se smát stejně nepřestala.
"Zlatíčko,jako že jsi nám nezavolala?! Měli jsme o tebe strach!" Zakřičela na mě Mamka.Vylekaně jsem se na ni dívala a trošku se pousmála. "Noo....Měla jsem hodně práce...Ale dneska nemám na vás čas mami,pro-"
Ani jsem to nedořekla a mamka mě přerušila. "Ale zlatíčko...." ale ne....to je zlý...už mi dává i zdrobněliny...Z toho se jen tak nevykroutim...
Ale ona ještě neskončila
"Víš,volali jsme do nemocnice a ty máš práci až zítra!! Takže mužem spolu být celý den!! To je super ne?" Její tvář zalil upřímný mateřský úsměv.Táta se jenom usmíval a sem tam přikýnul.Zkouška jsem si ret. Hlavně zachovej chladnou hlavu Herm....To bude dobrý.... Joo určitě.
"Dobře pojďte dál a pak zajdem někam ven na oběd ne?"

Draco

Mia si tam povídala s rodiči.Podle toho co jsem zaslechl,tak jdou sem a pak půjdou na oběd. Skvělí... Vždyť tady jsou jenom Hermiony mudlovští rodiče.... Čeho bych se měl bát? Ironicky jsem se zasmál,ale pak zase hned zmlknul,ještě by mě uslyšeli. Na schodech už nebylo bezpečno tak jsem odběhl do ložnice.Začal jsem se stresovat Co teď? Co když mě najdou? Co když se pak něco stane Hermioně?! Zahnal jsem myšlenky a sednul si na postel.Moje oči těkali nervózně po místnosti.
Nakonec mě ale něco napadlo.Vzal jsem hůlku ze stolku u postele. Chvilinku jsem dumal nad tím zapeklitým kouzlem. Jakže to bylo?!? Proč jsem nedával pozor o hodinách?!
Teď by ni poradila jedině Hermiona...