V lásce je dovoleno všechno

Kapitola 17-Geniální nápad

Hermiona

Harry mi řekl svůj nápad jak se odtud dostat a mně přomo uchvátil. Souhlasila jsem. Harry se pořád usmíval. Věděl že dostal geniální nápad tak si to musel trochu užít. 

Draco

S matkou jsme se dohodli. Ona půjde se mnou na ministerstvo. Bylo by nejlepší kdybychom nikoho nepotkali, ale kdyby jo tak má prý problémy s ministrem. Je to tak hloupé až je to geniální. Musel jsem se trochu pousmát. Máme s Miou naději. Ano máme. Musel jsem se pořád takhle povzbuzovat, jinak bych se zhroutil. Bylo asi pět hodin odpoledne. Nejdřív jsem zašel k Ronovi. Jo tomu zrzkovi kterýho jsem nikdy neměl moc rád. Ale když je už s Hermi i Potter, tak nám snad pomůže. Nejdřív ze všeho jsem se šel slušně obléct. z mi to vytahaný oblečení lezlo krkem. Nasoukal jsem se do obleku, pořádně si uvázal kravatu a vzal si svou oblíbenou kradenou hůlku. 

Nejdřív jsem nevěděl jak bych se mohl zamaskovat aby mně nikdo nepoznal. Nebyl jsem v tomhle moc dobrý tak jsem na to šel postaru. Jediným mávnutí hůlky jsem si obarvil vlasy na čokoládovou hnědou. Bylo to divné vidět se v zrcadle. Jakoby tam stál někdo úplně jiný.Oklepal jsem se a mávl hůlkou ještě jednou. Narostlo mi tmavé strniště s bradkou. Najednou jsem byl k nepoznání.

Sešel jsem dolů po schodech za matkou. Jen se na mě ohlédla tak se lekla. Hmátla po hůlce, ale já ji zavčas zadržel. "Pořád jsem moc paranoidní...Promiň Draco.." Šeptla tiše.

Vyšel jsem ven z domu a přemístil se před Ronaldův dům. Hned navenek vám bylo jasné, kdo tam bydlí. Popošel jsem blíž k starým dřevěným dvěřím, které byly napůl rozpadlé, že jsem se bál aby na mě nespadli. Rychle jsem zaklepal. Po několika minutách se ozval hlas. Bylo mi jasné že mě neuvidí rád, ale to já také. Chce snad pomoct Potterovi ne? Snažil jsem se uklidnit. Konečně Ronald otevřel dveře. Nejdřív se na mě díval jako na cizího a tiše si odfrknul.

 "Kdo jste?" Měl tmavé pytle pod očima a zíval. Asi má hodně práce. Nebo tak. "Ty moc dobře víš kdo jsem, Ronalde Weasley..." Upřel jsem na něj ledový pohled a čekal než mu to dojde. Měl docela dlouhé vedení, takže to chvilku trvalo. Pořád se na mě podivně koukal. A pak najednou cink! A v hlavě se mu rozsvítilo. "Co ty tady děláš? A co ode mě chceš? Zavolám na ministerstvo!" A začal hulákat. Bylo mi jasné že takhle zareaguje, tak jsem hned chmátnul po hůlce a strčil ho dovnitř, zavřel za námi dveře a škodolibě se usmál. 

"Já se narozdíl od tebe snažím někoho zachránit...Weasley." Jeho jméno jsem řekl asi moc arogantně ale toho si ani nevšiml. "A-A koho jako zachraňuješ" Pochybuje o mě..Myslí si že mu lžu...Ach, jak já toho zrzavýho tupohlavce nenávidím...To bude dobrý Draco prostě na toho idota nemysli a zkus mu jednu nevrazit..Párkrát jsem se nadechl abych se uklidnil. "Já chci zachránit Hermionu a Pottera..Ale o tom ty nemáš ani páru co?" Vyvalil na mě oči. 

"Hermioně a Harymu se něco stalo?" AAAA! Ten je tak tupej! Já ho uškrtim!On o ničem neví! "No Mia a Potter jsou na ministerstvu..TAK ZAPNI MOZEK A POJĎ JE SE MNOU ODTAMTUD ODVÉZT!" Začal jsem na něj i řvát. Já vím že nemohl za to, že je Mia na ministerstvu, ale já si to prostě už musel na někom vybít..."Běž se převléct, než tě k tomu dokopu.." Zasyčel jsem na něj a převládal svou pravou ruku, aby ho neuhodila.

Konečně se vzchopil a odběhl po schodech nahoru. Po pár minutách se vrátil oblečený a s nějakým hadrem v ruce. "Proč sakra sebou bereš nějakej hadr?! K čemu nám bude kus hadru?! Měl by si spíš vzít něco užitečnýho a ne hadr TY PITOMČE JEDNA PITOMÁ! Už to chápeš?!" Necítil jsem z toho řvaní hlasivky, ale ono nešlo na toho rezavýho zmetka jen tak neječet. "JÁ narozdíl od tebe beru něco užitečnýho. Tohle je neviditelnej plášť co mi před nedávnem půjčil Harry. Takže laskavě zavři tu svoji čistokrevnou hubu než si to rozmyslím!" ¨

Když jsme se konečně přestali hádat, Ron mě chytl za rameno a my se přemístili. Dopadli jsme na tmavé kachličky vedle zlaté fontány. Ronald neotálel a přehodil přes nás Potterův neviditelný plášť.

Sem tam šel kolem nás nějaký bystrozor, každopádně neviditelný plášť zajistil, aby nás nikdo neviděl. Šli jsme několika chodbami, kde nebyla ani noha. Začal jsem panikařit. Co když se jí něco stalo? Ne...To ne. Ačkoli jsem se pokoušel přemýšlet o čemkoliv jiném, tak to nešlo. Pořád jsem myslel na ní a na nic jiného. Najednou mě Ron pokynutím ruky zastavil. Rozhlížel jsem se, co je protože jsem nic neviděl. Pak jsem to ale zaslechl. Harryho hlas. 

A kde je Potter, tak tam musí být i Mia. Chtěl jsem se rozeběhnout. jenže Ronald zašeptal"Stůj...Tady něco nehraje. Asi vím kde jsou, tak buď hlavně v klidu." Aha. On si myslí že když mi řekne 'Tady něco nehraje' tak že budu v klidu. Ach to je tupec.  Pomalu jsme šli k výtahu,několikrát se rozhlédli jestli nás někdo nepozoruje a až pak výtah přivolali. Při příjezdu výtah cinkl a my nastoupili. Ronald zmśčkl příslušné patro a my jeli rychle dolů. Při každé zatáčce se mi mírně zvedl žaludek. Někdy jsem se i bál že z nás Potterův neviditelný plášť sklouzne,ale to byly asi jenom marné obavy.

Za chvíli výtah znovu cinkl a my se chystali vystoupit. Před výtahem stáli dva bystrozoři a my se zastavili. Byly jsme ve dveřích a nebyli schopni udělat jediný krok. Nakonec jsme po špičkách vylezli z výtahu, zrovna ve chvíli, kdy se dveře zavírali. Bystrozorové se otočili a koukali přímo na nás. Ronald si začal sahat po hůlce, já ale vůbec nechápal proč. Vždyť jsme neviditelní ne? Otočil jsem se na Rona s otázkou v očích, on ale jenom vystrašeně zíral na oba bystrozory. 

V tu chvíli jsem si uvědomil co se stalo. Nepatrně jsem se ohlídl přes rameno a uviděl neviditelný plášť přiskříplý mezi dveřmi. Výtah se rozjel znovu nahoru a já nasucho polkl.  Chmátnul jsem po hůlce a připravil se k boji. V tom rozruchu, který v tu chvíli panoval mezi námi čtyřmi, se ozval pronikavý výkřik. Potter. Zachvěl jsem se a zamumlal omračovací  kouzlo. "Mdloby na tebe!" Namířil jsem na jednoho z bystrozorů, který ale odtušil můj záměr a lechce se bránil. Ronald mezitím sváděl boj s druhým bystrozorem. 

Souboje byly velmi vyrovnané. Nejednou se ale ozvala rána z jiné chodby. Oba bystrozoři se otočili a my s Ronem využily té jejich nepozornosti a omráčili je. Rozeběhli jsme se za zdrojem křiku a dorazili do další chodby osvětlené loučemi. Došli jsme ke dveřím které byly označeny číslem 176. Ozývali se odtamtud rány a tiché steny bolesti. Ron bez váhání otevřel dveře. V pokoji stáli dva bystrozoři a skláněli se nad nějakou osobou. Harry klečel a po tváři se mu linuli slzy. Ten pohled mi vyrazil dech. Ležela tam ona. Neměla ve tváři žádný výraz. Nehýbala se. Jenom ležela na zemi jakoby spala.

Zdravím Amigos!

Chtěla jsem tuhle kapitolu vydat už dřív, ale nějak prostě nebyl čas. Doufám že chápete.

za druhé: Prosím neukamenujte mě. Měla jsem to naplánované takhle už dávno.

za třetí chci říct díky všem kteŘí tuto povídku četli, bez vás bych to vůbec nenapsala!

Epilog bude buď dneska nebo zítra :)

Adios Mučačos!

Ps: Všechno nemusí být jak se zdá