V lásce je dovoleno všechno

Epilog

Hermiona

Otevřela jsem oči a čekala že budu na jiném místě. To jsem se spletla. Byla jsem stále na ministerstvu. Moje oči spočinuli na skupince lidí nedaleko mě. Překřikovali se a mě nevěnovali nejmenší pozornost. Harry nikde nebyl, projel mnou menší záchvat strachu.

Pomalu jsem se zvedla a spatřila několik dalších lidí co se připojuje k oné skupině. Postavila jsem se a dívala se jak tam všichni diskutují. Přišlo i několik lidí s fotoaparáty a štosy papírů. Tady něco nehraje... Postupovala jsem vpřed a pořádně nevnímala okolí. Jediné co mě zajímalo byla ta věc, nebo ten někdo uprostřed všech těch lidí.  Cestou jsem vrazila do několika lidí, které zajímala tatáž věc. Konečně jsem se doklopýtala až k nim a nahlédla doprostřed toho kruhu. 

To co jsem viděla bylo to nejhorší na světě. Ležel tam s tím jeho úšklebkem na tváři. Vedle sebe hůlku a několik dalších lidí kteří na něj koukali s otevřenou pusou, nebo byli ponořeni do vášnivé konverzace. Kdyby neměl otevřené oči, myslela bych si že jenom spí. Ale opak byl pravdou. Ležel tam nehnutě jako mrtvý. Opravdu jenom jako? Nechtěla jsem si na tu otázku odpovídat, věděla jsem že bych ji nezvládla unést. Popošla jsem ještě blíž a vrazila do několika dalších lidí. Ti na mě jenom zachmuřeně pohlédli a znovu se vrátili ke své konverzaci. Aniž by mě někdo přerušil, jsem došla až k němu. Klekla jsem si a pozorovala jeho nehybné oči. Udělal se mi knedlík v krku. Už jsem nedokázala potlačit slzy a začala hlasitě vzlykat. 

Všechny oči se najednou dívali na mě. Nesnesla jsem všechny ty pohledy a vztek nade mnou zvítězil. "Co jste mu to udělali?! Proč? Proč jste mu to museli udělat?!"Všichni se na mě mlčky dívali jako by nebyli schopni odpovědět. Kousla jsem se do rtu a snažila se nevybouchnout. "Takže vy nevíte nebo co?!" Můj pohled by najednou dokázal i vraždit. Chtěla jsem vědět kdo mu to udělal. Musela jsem ho pomstít. "No víte on-on" Nějaký plešatý bystrozor začal mluvit a nedokázal při tom nekoktat. "On no...Myslel s-si že jste mrtvá a-a tak se sám zabil..." Ty slova se mi v hlavě začala pořád opakovat. SÁM zabil...On se SÁM zabil...To je moje vina.. 

Moje ruce se začaly nekontrolovatelně třást. Nedokázala jsem říct jediné slovo. Zamlžil se mi pohled a já nedokázala pořádně zaostřit přes všechny ty slzy. "O-on s-se sám z-z-zab..." Ani jsem to nedokázala říct a pár lidí mi kývlo na souhlas. Zatočila se mi hlava a já se divila že jsem v tu chvíli neomdlela. Jak ho mám pomstít když se zabil sám? Za to můžu já...je to moje vina... V téhle beznadějné chvíli za mnou přišel malý muž s dlouhou bradkou, štosem papírů a husím brkem. Letmo na mně pohlédl a vyptával se jako by si vůbec nevšiml mého blížícího se zhroucení. "Vy jste něco měla s tím...Mrtvým mladíkem slečno?" Vzhlédl na mě a jeho oči se zatřpytili v těch jeho malých brýlích. Nemohla jsem tomu uvěřit...On se mě zrovna teď na tohle vyptává..

Měla jsem chuť tomu chlapovy jednu vrazit ale v tom sem vrazil Ron. "Hermiono!" Zněl hrozně udýchaně. "Mio!" Vzhlédla jsem k němu a slzy mi padali po tváři. Doběhl ke mě a obejmul mě. Udělala jsem to samé a hlavu mu položila na rameno. "J-jak se t-to..Jak-k se t-to stalo?" Šeptla jsem k Ronovi. "Nevím...Mio je mi to líto dělal jsem co jsem mohl.." Zadíval se mi zpříma do očí. Pohlédla jsem naoplátku  do těch jeho. Muselo mu to být opravdu líto, protože se mu mírně třpytili. Znovu jsem ho obejmula a opatrně mu šáhla do zadní kapsy. Vzala jsem to a ihned se otočila čelem k Dracovi.  "Harry a Ron nic neudělali...Jen aby jste věděli..." Hbitě jsem šáhla na Dracovu ruku a přemístila se.

Objevila jsem se i s Dracovým tělem před jeho sídlem. Jelikož byla ještě pořád noc tak jsem viděla malé světýlko v přízemí. Nasucho jsem polkla, vzala Draca do náruče a vyšla vpřed. Otevřela jsem rezavou bránu s velkým M a došla ke dveřím. Zaťukala jsem a slzy se mi pořád drali po tváři.  Konečně mi Dracova matka otevřela a s nechápavým výrazem ke mě vzhlédla. "Co potřebuješ zlato?" Z toho jejího nevinného tónu se mi udělalo mdlo. Pak její oči zatoulali k Dracovi v mém náručí. Viděla jsem jen jak se jí sevřelo hrdlo a ona se nemohla pořádně nadechnout. "Cos mu to udělala?!" Sykla na mě a její hlas už nebyl nevinný ani laskavý, nýbrž naštvaný a skoro na pokraji zhroucený.

"Jak to? Jak mu to někdo mohl udělat? Kdo to udělal? Musím ho najít!" Mlčky jsem na ní koukala a nebyla schopna odpovědi. Nemohla jsem jí říct  že se její jediný syn zabil sám. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se jí odpovědět, ale slova se mi nedostávala na jazyk."On se zabil sám..." Vyhrkla jsem bezmyšlenkově. "CO?! To by Draco nikdy neudělal! Proč by dělal takovou hloupost?!" Slzy jí stékali po tváři. Dolní ret se jí třásl. "Chtěla jsem vám zdělit že je mi to líto...A že jsem vůbec nechtěla aby se to stalo..." Nedokázala jsem už dál mluvit. Snažila jsem se ty slzy nějak zastavit ale nešlo to. Narcissa se jenom sehnula, dala Dracovi pusu na čelo a mě jemně pohladila po zádech. "To bude dobrý, musí se to nějak vyřešit." Kývla jsem hlavou na souhlas. "Je mi to opravdu líto. Bylo mi potěšením že jsem vás poznala." Vzhlédla na mě s tázavým výrazem ale na něj jsem už nestihla odpovědět. Zavřela jsem oči a spolu s Dracem se přemístila.

Objevili jsme se na louce. Začínalo svítat. Položila jsem Draca na zem a lehla se vedle něj. Jednou rukou jsem ho držela za ruku a v druhé jsem pevně svírala hůlku. Otočila jsem se na něj a slzy pořád neustupovali.  "Budem už pořád spolu...Slibuju." Hůlku jsem přesměrovala ke svému hrdlu a zavřela oči. "Slibuju..." Moje poslední slova se mi v hlavě pořád opakovala, dokud jsem neřekla ty dvě osudná slova. Zelený záblesk všechno osvítil a moje poslední myšlenky byly, že budu už napořád s Dracem.

Zdravím Amigos!

Tohle byl tedy epilog a prostě už od začátku jsem měla v plánu že to bude něco jako Romeo a Julie. Věděla jsem že kdybych je oba nechala žít tak by potom každý chtěl vědět co bylo dál a mě by to taky zajímalo. Prostě se omlouvám všem koho jssem zklamala a doufám že si přečtete mou další Dremione. Děkuji všem čteřům co vydrželi až dokonce a psali ty úžasné komentáře. Prostě přes 2 tisći přečtení! Jste úžasní!

 Tak naposledy v této povídce Adios Mučačos!