Prvorozená

10.Kapitola

Konečně byl klid. Všude byla cítit pohoda. Po těch událostech se mohli všichni bez výčitek a bez toho věčného strachu opět nadechnout. Město bylo na nějaký čas zase bez nějakých větších problémů.

Když byl konec, Dahlia byla zničena a okolí se začalo zase tvářit jako bezpečné, nebylo už potřeba zůstávat na tom podivném místě. Celá rodina se pak tedy přesunula k Mikaelsonům domů. Co jim ale neuniklo, byl ten fakt, že Esther prostě zmizela beze stopy. Nikdo se tím ale tentokrát netrápil ani nezabýval. Proč taky? Každý měl svých starostí dost a pátrat po někom, kdo vám vlastně celý život lže a vezme vám něco, na čem vám záleží, je nesmyslné. A taky zážitky, které se musely vstřebat co nejdřív. Nejvíc se ty události asi podepsaly na Charlottě a Finnovi. Otec a dcera, kteří se po hodně dlouhou dobu vlastně neviděli, neznali se. Charlotta sice o svém tátovi věděla téměř vše, díky své mámy. Ale pouhá slova a vzdálené představy nás neuspokojí tak, jako když se tomu druhému můžeme podívat do očí.

Další dny probíhaly zase tak nějak stereotypně, ale přesto to každý na nějakou dobu opět uvítal. Charlotta se víc a víc sbližovala se svým tátou. Trávili spolu teď skoro každou volnou chvíli. Jako by se snažili dohnat ty ztracené roky, kdy jim osud nedovoloval, aby byli spolu. Finn si svou dceru zamiloval téměř okamžitě. Byla tak moc podobná své matce Sage, až to bylo neuvěřitelné. Občas, v některých situacích, zapomínal, že před ním stojí skoro dospělá mladá dívka a ne malá holčička. Vždy, když si to uvědomil, popadl ho takový divný smutek. Nikdy jí vlastně neuvidí vyrůstat. Trochu ho to štvalo a mrzelo zároveň, ale na druhou stranu to nebral jako něco strašného. „Tati?" I tentokrát se Finn pousmál. Na tohle oslovení si chvíli zvykal, ale zalíbilo se mu hned. Otočil se na malou zrzku, která seděla na pohovce a něco zřejmě sepisovala na svém mobilním telefonu. „Ano?" Charlotta konečně vzhlédla a telefon položila na stolek. Bylo vidět, že je mírně nervózní, protože se kousala do rtu a natáčela si pramen svých zrzavých vlasů na prst. „Já a Freya... no... víš... Ona mě bude hlídat. Fakt že jo. A budu ti volat denně." Nevinně se pousměje, když se snaží dát dohromady smysluplné vysvětlení toho, co má na srdci. Finn se zamyslí a snaží se poskládat si ty útržky z její věty k sobě. „Ty chceš odjet, Charlotto? Ale proč?" Ne, že by svojí dceři nebo sestře nevěřil, ale není si jistý, zda by to měl dovolit. „Protože potřebuji mámu." Povzdychne si Charlotta a na chvíli se tváří hodně smutně. „Věř mi, že ti rozumím. Ale nemohu tě nechat odjet jen s mou sestrou. Co kdyby se vám něco stalo." Pohladí Charlottu po tváři. „Myslela jsem, že budeš proti. No nic." Zamumlá si pro sebe a vrhne se na svůj pomyslný plán B. „Ty tu musíš zůstat. Freya domluvila s Davinou, tou malou čarodějkou, která si myslí, že je královna světa, to navrácení do původních těl." Připomene mu ten rozhovor, který už pár dní společně vedou. Kol vlastně souhlasil hned. Sice se prý, jako čaroděj cítí líp, ale znovu jako Původní bude aspoň nesmrtelný. Těžší to bylo s Finnem.

Nikdy nestál o ten věčný život. Bral to jako prokletí, které jeho i celou rodinu pronásledovalo už staletí. Ale na naléhání své dcery nakonec svolil s navrácením i on. Trvá ještě několik minut, než Finn opět promluví. „Budeš ale opatrná. A budeš poslouchat Freyu. A každý den se budeš hlásit, abych věděl, že jsi v pořádku." Charlottě se utvoří na tváři spokojený a šťastný úsměv. Hned začne přehnaně přikyvovat. Souhlasila by teď asi se vším, jen aby jí táta pustil. „Děkuji. Slibuji, že budu nejhodnější." Nahne se k němu a dá mu pusu na tvář. Pak se prostě zvedne a odběhne tu novinu říct Freyi.
Den pomalu utíkal a blížilo se pozdní odpoledne. U Mikaelsonů to ale žilo. Dokonce se objevila i Camille.

Rebekah, Freya a Charlotta na sebe hodily takové pobavené pohledy a pak se koukly na Klause. Už nějakou chvíli ho nenápadně provokují tím, že by se konečně měl dát s Cami dohromady. Jenže Klaus se to snaží přehlížet a dělá, že se ho to vůbec netýká. A proto se pro tentokrát tohle rozhodnou neřešit. Takže se každý vlastně snažil zabavit po svém. Vládla tu pohoda. Mezi všechny ty dospěláky přiběhla malá blonďatá holčička. „Lotta je tady! Chyběla jsi mi." Charlotta si tak nějak zvykla, že na ní její malá sestřenka tak moc visí. Hayley to nijak nevadí, je vlastně ráda, že má chvíli pro sebe. A Klaus se to naučil vnímat, jako jakési pozitivum. Jediní dva, kteří tohle malé dítě vlastně ještě neznají, je Kol s Finnem. „Moje maličká sestřenka.

Ukaž, kde je táta, Hope." Chytne se ochotně představování Charlotta, když se jí ta malá potvůrka uvelebí na klíně. Koukne první na svou velkou sestřenici a pak prstíkem ukáže na Klause. „A tam je maminka." Nezapomene se pochlubit i svou mámou Hayley. „Tak zachování rodu pokračuje. Tak kdo do toho praští tentokrát? Vsázel bych na naši nejstarší sestru. Co, Freyo?" Ani před tím malým dítětem si Kol nedokáže dávat pozor na pusu. Freya protočí nad jeho řečmi oči a Klaus se na něj podívá tak trochu naštvaně. Hope je ale naštěstí opravdu moc malá na to, aby tyhle řeči brala nějak vážně. Očičkama se dívá na Finna, který sedí vedle Charlotty a přemýšlí. Pak jí to ale nedá a zeptá se. „Lotto? Kdo je ten pán?" I když se snaží šeptat, tak jí někteří slyší. A ostatní schválně ztichnou, protože je tohle začne zajímat. „To je můj táta, víš." Pousměje se Charlotta. Malé Hope ale prostě takové vysvětlení nestačí. Chvíli je sice ticho, ale zase začne přemýšlet. Sleze opatrně z Charlotty a postaví se doprostřed. Ostatní se tedy začnou zase bavit. Jenže to netrvá ani chvíli, když se Hope opět ozve. „No, ale to nechápu ploč je teda čelný." Najednou všichni ztichnou a koukají na to malé a roztomile rozzlobené dítě, které se snaží o pozornost. Někdy je vtipné, když děti odkoukají chování, reakce a slova dospělých. Je vidět, že někteří jen těžko zadržují smích. „No to víš, zlatíčko. Tady černý táta Finn..." Kol se opět snaží o nějaké vtipné vysvětlení, ale naštěstí ho v pravou chvíli zastaví Klaus. „Zkus pokračovat a další, co uvidíš, je prostor uvnitř rakve." Řekne naprosto klidně. Kol se tedy raději stáhne. Ale Hope není až tak hloupá. Moc dobře slyšela, že se jí Kol snažil něco říct.

Proto se k němu pár malinkými krůčky dostane a zase začne šeptat. „Až bude táta spinkat, pak mi to žekneš. Jo?" Tímhle to Hope nejspíš dorazila úplně, protože jako na povel se začnou všichni postupně smát. Na tohle se opravdu nic říct nedá. Možná, že díky tomu malému dítěti dokáží být všichni pospolu, jako jedna velká rodina.

_______________

A zase nám uběhl týden, takže přidáváme novou kapitolu. :3 Jsme rády, že vás po tak dlouhé době stále nenudíme. :P :) Jen tak dál. :3

Votes & comments potěší :)

Máme vás rádi xx

SupernaturalGirl22 and Vee♥