Prvorozená

8.Kapitola

Najednou všechno postupně začalo pronikat na povrch. Ztracené dílky pomyslné skládačky do sebe zapadaly. Ale pořád to chce hodně odvahy, abychom vydrželi až do konce.

Před starým opuštěným domem to pořád vypadalo dost zvláštně. Vítr, který před okamžikem ohýbal větve stromů, z ničeho nic prostě utichl. Jako by se zastavil čas. Ještě před chvíli se tu pár osob dohadovalo, ale teď byl klid. Nikdo se nezmohl ani na jedinou větu. Někteří mlčeli ze zdvořilosti. Jiní díky tomu, že je prostě nic nenapadalo. Ale byli tu i takoví, které ta předchozí informace úplně rozhodila. Ani Charlotta nějak nevěděla, jak se zachovat. Byla i tak trochu naštvaná na Klause, že jí vlastně postavil před hotovou věc, aniž by na to byla připravená. I když to vlastně nebyla až tak pravda. Tolikrát si dopředu chystala, co řekne, až konečně pozná svého otce. Představovala si taky, jaké to bude. Jenže všechno bylo jinak. Realita prostě ukazovala, jak dokáže být nepředvídatelná.

„Čekal jsem tedy víc. Ale kdo by to byl čekal, že tě tvůj milovaný otec nepozná. Viď, veverko." Ani tahle napjatá atmosféra nedokáže, aby se Klaus začal chovat trochu citlivěji. Tohle Charlottě rozhodně nepomáhá. Naopak má pocit, že brzy se stane něco, čeho bude nakonec litovat. Freya se k nim pár kroky přiblíží. „Můžeš aspoň předstírat, že tě tohle tak moc neobtěžuje?" Štve ji prostě, jak se Klaus chová. Ano, má ho ráda jako svého bratra. Jenže jeho chování je občas dost nesnesitelné. A taky se zařekla, že Charlottu bude pořád chránit, ať se stane cokoliv. Klaus se na svou sestru ani nepodívá, skoro to vypadá, že je ta ignorace jen pouhý záměr. Místo toho vezme Charlottu a táhne jí za ruku blíž k domu a tím i nynějším obyvatelům. Jako na povel se přiblíží i ostatní a zůstávají v těch útočných pózách, kdyby se něco nezvyklého dělo. „Co to děláš? Pusť mě." Chudák zrzka se snaží marně vyprostit z Klausova držení. Ne, že by nechtěla, aby konečně kdokoliv jiný nějak zareagoval, ale tohle jí přijde naprosto bláznivé. „Dávám ti poslední šanci, Finne." Klaus jako by ani neposlouchal rady a nesouhlasné prosby. Drží Charlottu, a tím jí zamezuje jakýkoliv pohyb. „Jen se na ní koukni. Podívej se na ní. Elijah a Rebekah tvrdí, že má oči po tobě." Zrzka těká očima mezi osobami, které stojí před ní. „A co ty vlasy, hm? Nejsou stejné, jako měla tvá milovaná Sage?" Charlotta potichu vzlykne. Tohle bylo hodně bolestivé. „Nech toho směšného divadla, Niklausi." Po dlouhé době se ozve Esther. Má pocit, že by měla prostě zasáhnout a zastavit tohle všechno. Dřív, než bude pozdě.

„Ach ano. Naše drahá matka by na to vlastně taky mohla něco říct." Klaus se otočí tentokrát k ní. „Nemám, co bych k tomuhle tvému ubohému pokusu řekla." Její pohled se střetne s Charlottiným. V duchu se jí vybaví minulost. Možná to i vypadá, že dostala strach. Ale i tak má pořád mnoho způsobů, jak tohle zachránit. „Ne? Opravdu? A nebyla jsi to ty, kdo..." Právě v tuhle chvíli, dřív, než Klaus dokončí myšlenku, Charlotta díky své moci od sebe Klause odhodí. „Dost! Takhle jsem to nechtěla." Vypadá to, že je naštvaná. Chtěla sice dostát spravedlnosti, ale ne takhle.

„Měla by ses rozhodnout, na čí straně vlastně jsi, veverko." Elijah naštěstí Klause zastavil a tím mu zabránil, aby útok jakkoliv oplatil. „Jaká strana? Jste rodina proboha. Proč byste se měli dělit na nějaké pitomé strany?" Konečně se Charlotta trochu uklidní a začne mluvit vlastně ke všem přítomným. Než dá někomu šanci, aby jí přerušil, pokračuje. „Víte, nikdy jsem nechápala, co moje máma myslela tím, že nás někteří nemají rádi. Byla jsem moc malá na to, abych si to všechno uspořádala. Ale po celých těch 17 let, kdy jsme musely utíkat, schovávat se, mi to trochu začalo docházet." Na okamžik se odmlčí. Ne, že by očekávala názor, ale potřebovala se nadechnout a zahnat slzy, které se jí snaží vkrádat do očí. „A když jste mi vzali otce a pak i můj život a tím pádem i matku, zdálo se být všechno ztracené. Jenže po dlouhých 900 let jsem se zase díky vám opět mohla nadechnout. A za to vám jsem nesmírně vděčná." Trochu se pousměje, ale nakonec jí jedna protivná slza steče po tváři. „A teď si přeju jen jediné. Poznat tátu, mluvit s ním, obejmout ho. A říct mu, jak moc ho miluji, i když ho vlastně neznám. Což je vlastně dost vtipné. Opravdu toho chci tak moc?" Teď se rozpláče naplno, i když se snažila do svého proslovu hodit trochu vtipu. Nechtěla plakat, ale neudržela se. Najednou toho na ní bylo moc. Dokonce i Rebekah má pocit, že se rozpláče. Freya má takový soucitný výraz a má chuť jí prostě obejmout. Nemá ráda, když někdo z jejich blízkých, koho má ráda, pláče. Naštěstí ani Klaus nic neříká. Asi poznal, že by to bylo nevhodné. Zase to ticho. Ale tentokrát se vzdáleně ozvou kostelní zvony, které oznamují půlnoc.

Jak Dahlia slíbila, tak začala své předchozí výhružky plnit. Když jí Mikaelsonovi nepřivedli prvorozenou, tak se pro ni vydala sama. Jak očekávala, doma je nenašla. Ale věděla celkem hned, jak najít tu správnou cestu. Brzy na to, se objevila před starým opuštěným domem. „Měla jsem za to, že podmínky jsme si stanovili docela jasné." Všichni přítomní kolem se docela lekli. Při tom všem najednou zapomněli na Dahlii a její důvod, proč je zde ve městě. Freya, Rebekah i Hayley se hned snaží útočit. Přece jí musí nějak zastavit. A Eshter se opět začínají rozpadat její představy do budoucna. Dahlia konečně dostává to, co chce a co jí vlastně patří. „Charlotto, má drahá. Měla jsem tě dostat už mnohem dřív. Ale má sestra mi to opět překazila." Natáhne k Charlottě ruku. Teď je víc než jasné, že téhle malé zrzce proudí v žilách krev Mikaelsonů. Charlotta jen kývne a potichu si povzdychne. „Půjdu s tebou, abych zachránila rodinu." Řekne tak tiše, jako by to ani nikdo slyšet neměl. „Zdědila jsi opravdu úžasnou vlastnost, Charlotto. Tak jdeme?" Nikdo se neodváží nic říct. A ti, kteří by si jí přáli pomoc, ztratili veškeré nápady. Charlotta se tedy pár kroky odlepí od místa, kde dosud stála a vydá se vstříc svému novému životu. Ale po chvíli se zastaví a otočí se na Esther. „Odpouštím ti." Vypadne z ní. Tohle bylo vážně dost silné gesto. Esther se na ní nechápavě zadívá a reaguje tak, jako by nic nevěděla.

„Cože?" Ale Charlotta se nenechá nějak zastrašit. „Odpouštím ti, že jsi mě zabila." Tohle bylo asi to jediné, co konečně dalo věci do pohybu. Finn, který doposud mlčel a snažil se nějak vstřebat nové informace, konečně začíná reagovat. Postaví se před Charlottu a s naštvaným a zároveň ochranitelským výrazem se koukne na Dahlii. „Má dcera s tebou nikam nepůjde."

_______________

Ahojky :3 Tak je tu další kapitola :) Jsme opět zvědavé a taky doufáme, zda se vám bude líbit :) Přehouply jsme se přes polovinu a pomalu se blížíme ke konci :)

Votes & comments potěší :)

Máme vás rádi xx

SupernaturalGirl22 and Vee♥