Prvorozená

6.Kapitola

Nebezpečí se pomalu usazovalo a v tuhle chvíli bylo snad všude. Nikdo ale netušil, stačí jedna zásadní informace a všechno se otočí úplně jiným směrem.

Tak jak říkala Charlotta, Esther se opravdu objevila v New Orleans. Ale nikdo, ani zbytek její rodiny, by jí nepoznal. Měla totiž jiné tělo, jelikož její původní nebylo použitelné. V tomhle městě toužila po jediné věci. Chtěla, aby jí zbytek jejich dětí začalo věřit a respektovat. Chtěla mít svou rodinu zase pospolu, ale bez toho ohavného prokletí, které jim kdysi věnovala. Esther se ale neobjevila sama. Věděla, že pokud chce docílit toho, proč tu je, potřebovala podporu. Tu našla ve svých dvou synech. Starší Finn byl jí už od dětství bezmezně oddán, proto jí následoval snad všude. A mladší Kol jí byl tak nějak vděčný, že ho vrátila mezi živé. Ale oba v tuhle chvíli obývali také jiné těla, díky kterým získali životy. „Matko, opravdu bylo nutné, abychom tu museli být oba?" Světlovlasý mladík dával dost najevo, jak mu tohle všechno připadalo směšné. Nudil se a v hlavě se mu honilo minimálně pět jiných plánů, jak strávit dnešní večer. Žena, která stála u stolu a něco se zaujetím hledala v nějaké knize, se na něj podívala s takovým nic neříkajícím výrazem. „Nemusím ti připomínat, že i když jsem ti dala život, můžu ti ho zase vzít? Po tomhle bych čekala trochu víc respektu, Kole." Nebyla to žádná vzpoura, ale Kol takový byl. Vždycky si našel mnohem lepší druh zábavy, než poslouchat příkazy od své matky. „Vezmi si příklad ze svého bratra." Dodá ta žena, kterou oslovovali matko. Kol se nad tím pobaveně pousměje, ale raději nic neříká, nebo by si vysloužil zas nějaký trest za tu svou nelidskou drzost. Vysoký černoch, který tohle pozoroval, se na bratra dost nehezky podívá a pár kroky přejde ke své matce. „Jestli chcete mít soukromí, já odejdu." Kol se nakonec neudrží a prostě z něj nějaká hláška vypadne. „Tvůj smysl pro humor mě občas dojímá." Oplatí mu to naštvaně, ale zároveň takovým klidnějším způsobem, jeho bratr.

„Kole, Finne... Okamžitě toho nechejte. Oba dva." Jejich matka je na takové dohadování sice zvyklá, ale nebaví jí to a navíc je to všechny zdržuje od toho důležitého. Kol se ještě na Finna nezapomene pobaveně zašklebit, ale raději nic dalšího nezmiňuje. Má totiž pocit, že by to nakonec nemuselo dopadnout dobře.
U Mikaelsonů bylo zase živo. Ale nebyl to takové to pozitivní. Všichni byli spíše nervózní a vymýšleli různá řešení na to, jak zastavit Dahlii a Esther. Dvě šílené sestry, které okupovaly město, byly opravdu na obtíž. Nikomu ale nedocházelo, že obě se tu objevily nezávisle na sobě. Vlastně ani jedna o té druhé nevěděla. Každá měla jiný cíl, což ale ostatní nemohli vědět. Mysleli si, že se prostě spojily, aby byla jejich moc větší a silnější. Na druhou stranu byl pro Mikaelsonovi nějaký záměr jejich matky a její sestry, vedlejší. Bylo jisté, co udělají. Museli je prostě zničit. Měli v domě přece dvě dost silné čarodějky, hybridy, upíry, vlkodlaky... Bylo to najednou dost snadné. Jenže přemýšlení trvalo příliš dlouho a někteří ztráceli naděje. A k tomu všemu Freya s Charlottou pořád občas ve volných chvílích pátrali po Finnovi a Sage. Zatím se jim ale moc nedařilo. Jako by ani neexistovali. Ale Charlotta neztrácela naději. A díky Freyi, ve které měla neuvěřitelnou oporu, ani neupadala do nějakých šílených depresí. Tak to šlo pořád dokola. Ale jednou se stalo něco, z čeho byli všichni docela mimo.

Freya dneska pracovala na hledání Charlottiných rodičů sama. Ne, že by nějak přehnaně chtěla nebo musela, ale slíbila to Charlottě, která zrovna byla součástí plánování útoků na ty dvě škodné, které měly být zničeny. Po vyřknutí příslušného kouzla se postupně začal odhalovat vytoužený cíl. „To není možné." Koukala na to Freya dost zmateně a nepřišlo jí ani divné, že si mluví sama pro sebe. Chvíli se vzpamatovávala a pak šla rychle hledat tu svou zrzavou neteř. „Charlotto, asi to mám." Nečekala na to, až ostatní domluví. Prostě jim skočila drze do řeči. Ten její objev byl totiž teď mnohem důležitější. Charlotta se na ní podívala a na okamžik přestala dýchat. „Ty jsi někoho našla?" Zeptala se hodně opatrně. Bála se, že cokoliv hlasitého nebo přehnaného, může tohle všechno zastrašit. Freya jí kývnutím hlavy potvrdila její domněnky. „A koho? Tátu nebo mámu? A kde?" Otázky se z ní najednou začaly sypat úplně samy. Dokonce i ostatní tahle nová informace zaujala. „Našla jsem Finna. Teda tvého tátu. Je tady. V New Orleans." Vyřkne vše, co měla na jazyku. Charlottě v tu chvíli začne tou překvapivou zprávou bít srdíčko o několik rychlostí napřed. Má neuvěřitelnou radost. Cítí, že po těch letech se konečně setká s milovaným otcem, kterého vlastně nikdy nepoznala, ale pomyslně po něm toužila. „Takže rodinná sešlost. Ale to se dalo čekat, že kde se objeví naše matka, tam bude i Finn." Ohodnotí tuhle situaci Klaus. Jenže si nějak neuvědomil, že tohle může být pro některé docela nové. „Jak to myslíš?" Charlotta tomu nerozumí. Proč by se její táta zahazoval s někým, kdo jí zabil a chtěl zabít i její mámu? Když se koukne i na ostatní, nedokáže si nevšimnout, že nikdo z nich by zrovna v tomhle tvrzení Klausovi neoponoval. Klaus už vypadá, že něco dost bolestivého odpoví, ale zastaví ho Freya. „On o tobě nevěděl a neví. Ale jsem si jistá, až tě pozná, že pochopí, co je naše matka zač." Aspoň někdo, kdo dokáže být citlivý.

Charlotta jen kývne a lehce se na Freyu pousměje. Ale pořád jí to trápí. Nerozumí tomu a doufá, že Freya má pravdu.
Dahlia se opravdu delší dobu neozvala. Ale byl to záměr. Vystrašila je a pak se stáhla. Tím jejím dlouhodobým mlčením jim dávala jakýsi pocit imaginárního bezpečí. Ale přišel čas, aby dostala konečně to, co jí náleželo. Prvorozené dítě Mikaelsonů. Blížil se úplněk a to byl ten čas. Tentokrát se vydala k Mikaelsonům sama. Sice se jí snažilo pár zoufalých bodyguardů zneškodnit, ale jí stačilo na obranu málo. Nezáleželo jí, kolik mrtvých za sebou nechávala.

Nezáleželo jí na ničem. Šla si prostě hrdě za svým cílem. „Tak jsem tady. Kde jste jí schovali?" Ozve se, když vidí ty bojovné výrazy všech. „Nedostaneš jí. Nikdy." Dahlia se zasměje takovým chladným a neupřímným smíchem. „Ach, má drahá Freyo. Copak si se u mě neměla dobře? Všechno jsi měla. Ale stejně si pak nevděčně utekla." Freya má pocit, že by jí zvládla i vytrhnout srdce z hrudi. Je naštvaná a cítí k ní pouhou nenávist. „Máte čas do zítřejší půlnoci. Jinak si za následky budete moci sami." Řekla i tu poslední myšlenku a pak se prostě vytratila někam pryč. Právě v tu chvíli z domu vyběhne Charlotta. „Kam chceš jít?" Rebekah se jí snaží zastavit, když vidí, že její zrzavá neteř se hodlá někam vytratit. „Já prostě půjdu za Dahlií sama. Nedovolím, abyste kvůli mně pak třeba trpěli." Je vidět, že je rozhodnutá. Nikdo to nechápe. Najednou se objeví i malá Hope a rozběhne se k ní. „ Lotto, ty nesmíš odejít. Já nechci, abys odešla. Plosím." Chytne jí za ruku a snaží se jí táhnout zpátky. „Já musím. Nechci, aby se ti něco stalo, zlatíčko." Charlotta pohladí svou malou sestřenici po vláskách a pak se jí vymaní z držení. „Jděte zpátky do domu. Obě dvě." Do toho všeho vpadl Klaus, který po celou dobu mlčel. Bylo vidět, jak udělal pauzu mezi oběma vyřčenými větami. Tohle bylo asi to nejhezčí, co od něj mohla Charlotta slyšet a to si taky navždy zapamatuje.

_______________

Zdravíme vás s novou kapitolou! :)
Moooooc děkujeme!! :3 :o Už máme skoro 100 přečtení! :3 Hezkého silvestra♥

Votes & comments potěší :)

Máme vás rádi xx

SupernaturalGirl22 a Vee♥