Boy who changed my life |Vadak

17.

Abby

Zničehonic se mi zrychlil tep a já se bála toho, co bude následovat..

"Abigail.." pošeptal těsně u mých úst a už se skoro nahýbal k polibku, kdybych mu neucukla.

"Vadime, takhle ne." protestovala jsem.

"Pšt.."

Šimral mě svým nosem na krku.

"Já...to nejde." Ale to už mi zajel rukou pod tričko..

"Vadime, dost!" křikla jsem.

On se prudce zarazil a nechal toho.

"Promiň." špitla jsem sotva slyšitelně.

Frustrovaně si vzdychl a řekl: "Fajn...zase jsme u toho."

"A co jsi čekal? Že se s tebou hned vyspím?!" vyštěkla jsem.

"Vlastně jo." naštvaně odsekl.

"Tak to sis myslel špatně, pitomče!"

Naprosto vyvedená z míry jsem se zvedla z postele a odešla do jiné místnosti. Přesněji do obýváku.

Ale to by nebyl Vadim, kdyby nesprintoval hned za mnou.

"Abigail, pojďme si promluvit." smutně řekl.

Myslím, že jsem v jeho očích zahlédla nepatrný náznak toho, že jsem mu tím odmítnutím ublížila. Ale co. Je mi to jedno!

"A o čem se chceš bavit, hm? To by mě teda zajímalo!"

"O nás." zmateně zamžikal.

"O nás? Vadime, žádný my není! No tak jsme se líbali no. Nic k tobě necítím...-"

Vidím, jak mu tím ubližuju. Ne. Dost. Nechci lhát, ale musím.

"Cccože?" naprosto šokovaně zakoktal.

"Bylo to jen líbání." přiznala jsem, ale píchlo mě z toho u srdce. Strašně mě to zabolelo.

"Kecy. Vím, že se ti líbím!" šibalsky se usmál.

Snažila jsem se nedávat najevo své city k němu a přiznat, jak moc má pravdu.

Cítila jsem, jak celá hořím.

"To se pleteš." ujistila jsem ho.

"Fajn,...." tajemně se usmál a pokračoval: "tak se přesvědčíme, zlato."

Rychle mě popadl za pas a přitáhl si mě blíž k sobě.

"Vadim-" než jsem to dořekla už mi vtiskl nádherný, sladký polibek. Myslela jsem, že se zblázním. Potichu jsem vzdychla a přesunula jsem svou ruku do jeho krásných hnědých vlasů. Zvláštní...
Vlastně ani ne. Chtěla jsem ho cítit. Všude. Ať si se mnou dělá, co chce. Propadla jsem mu..

Když viděl, co to se mnou dělá, dal mi poslední rychlý polibek, který ve mě způsobil to, že jsem chtěla další a další...

Přeskočíme to, že se celé mé tělo při pouhém setkání mých rtů s Vadimovými chvělo.

Vadim

Proč mi nechce přiznat své city? Vím, že se jí to líbilo a nechtěla se odtrhnout. Vím, co to s ní dělá. Vím, že mě miluje. A pokud to už zjistila, bude to chtít tajit?

"Ehm..." odkašlal jsem si.

Seděli jsme na pohovce a oba dva byli myšlenkami někde úplně jinde.

"Co ta Paříž?" opatrně jsem se zeptal.

Ona byla celou dobu zahleděná někam do prostoru, až teď se mi upřímně podívala do očí.

"Nevím, Vadime. Nevím..."

Nechci, abychom se hádali o tom, co k sobě cítíme, takže na to musím jít jinak.

"Mír?"

Jsem idiot, já vím.

Dlouze přemýšlela, ale potom kývla na souhlas.

"Dala bych si koktejl." vypadlo z ní.

"Koktejl? Teď?" zasmál jsem se.

"Jo, proč ne."

"Fajn, tak jdeme na koktejl!" zavelel jsem.

AHOOOOJ, MOJI KJŮT LIDÉ! :))) TAK KONEČNĚ NOVÝ DÍL!
Chtěla jsem ho co nejdřív vydat, proto je ten konec takový otevřený:D
Každopádně doufám, že se bude líbit:) Budu ráda, když zanecháte vote nebo komentář❤

Your Cute G. xx