Boy who changed my life |Vadak

11.

Pohled ve třetí osobě

Naštvaný a podrážděný kluk vlekl do koupelny posmutnělou a rozhozenou dívku.

Když byli oba na místě, chlapec dívku pustil, zavřel a zamknul dveře, a pak se ještě ujistil, že se k nim opravdu nikdo nemůže dostat.

Abby

Blázní?! Chápu, že ho Martin rozhodil a naštval, ale nemusel by se chovat takhle! Možná si to myslím, protože ho neznám tak dobře jako Váďa, ale stejně...

Koupelna byla tak středně velká a záchod tu nebyl. Všimla jsem si, že tu mají obrovskou vanu, takovou tu, co jsem si vždycky přála. Voda může měnit barvy a dokonce si k tomu můžete pustit písničky z příslušného rádia. Kdyby se nestalo to, co se stalo, asi bych do ní skočila. Neubránila jsem se úsměvu a Vadim to zpozoroval.

,,Je tady snad něco k smíchu?" řekl to takovým hrozně nepříjemným tónem, že bych mu nejradši dala facku, ale to bych mu neudělala.

Poté sklopil pohled k zemi a zapřel se rukou o pračku, která byla nalevo od něj.

Vypadá tak ublíženě. Ničí mě to.Chtěla bych si sama ublížit, jen abych se na něj takhle nemusela dívat.

Natáhla jsem k němu opatrně ruku a začala mluvit: ,,Váďo, já.."

,,Nemusíš nic říkat," odsekl.

,,Poslouchej mě!"
zařvala jsem na něj.

To upoutalo jeho pozornost a zvedl ke mně ty své nádherně pronikavé oči.

,,Půjdeš hezky za Martinem a omluvíš se za svoje chování, protože to od Tebe bylo hnusný!"

,,Nejsi moje máma!"

,,S tímhle na mě nechoď Vadime."
Reagoval na to jen polknutím a poškrábáním na krku.

,,Neřeš to."

,,Tak proč jsi nás teda zamknul společně v koupelně? Já to řešit rozhodně budu!"

Dala jsem ruce v bok a čekala, jestli už konečně něco řekne.

,,Martin mě naštval ještě před tím, víš?" malinko se usmál, ale hned se zase vzpamatoval.

,,Aha. A čím?"

,,Utahoval si ze mě. A to si vážně nenechám líbit."

Blbeček.

,,No a nenapadlo Tě, že to bylo ze srandy?"

,,Přesněji z holky..."

Z holky?

,,Počkej... Vadime... Ty... Ty... Máš... Holku?" úplně mi to vyrazilo dech a vzápětí mě polilo neuvěřitelné horko. Tato obyčejná myšlenka mě dokázala takhle vyvést z míry...

Vždyť mě skoro políbil, proboha!

Dlouze se mi zadíval do očí a pak udělal pár krůčků, až byl těsně u mě. Nahnul se k mému uchu a tiše zašeptal: ,,Ne, Abigail, nemám holku."

Na jeho přiznání jsem reagovala jen lehkým úsměvem, ale mé vnitřní já se velice radovalo.

,,Fajn," řekla jsem po dlouhé odmlce.

Vadim u mě pořád stál.

Nezaujatě si prohlížel, co všechno koupelna obsahuje.

Díval se kamkoliv jen, aby se vyhnul mému pohledu.

Ale byl u mě. A to je hlavní.

Nevydržela jsem to a své ruce jsem obmotala kolem něj.

Když to postřehl, udělal to samé.

Hladil mě po zádech.

Nic příjemnějšího asi ani nemůže existovat...

Uklidňovalo mě to.

On mě dokázal uklidnit..