Lost

1.Kapitola

Asi 1000 let n.l.
Když jsem se poprvé podívala na svět, netušila jsem, jak velké nástrahy mě čekají. Měla jsem mít všechno. Rodiče, sourozence... Ale nic z toho mi nebylo přáno. Ani nevím proč, ale matka mě snad od první chvíle nenáviděla. Možná se mě chtěla zbavit hned, ale nějaké skryté zbytky mateřského citu jí to nedovolovaly. Proto jsem skončila tady. Jedna místnost, jedno okno, dveře. Žila jsem tu, vyrůstala, hrála si, prožívala smutek i radost. Zvykla jsem si. Byla jsem přece jenom dítě, které bláznivě důvěřuje každému, kdo se na něj mile usměje. A možná jsem i tu šílenou ženu, která se nazývala mou matkou, měla ráda. Denně jsem oknem sledovala, jak zapadá Slunce, a věděla jsem, že přijde. Konečně jí za celý den uvidím. Pokaždé jsem si už dopředu připravovala, co jí všechno řeknu. Těšila jsem se a toužila jsem urychlit čas. A když jsem konečně zaslechla kroky a pak se otevřely dveře, neskrývanou radostí jsem se k ní rozběhla. „Maminko!" Ten chladný dotek, kterým mě objala. Ten odpor, který ke mně cítila. Ale vždycky to uměla tak nádherně skrývat.

„Bethany, víš, co jsme si říkaly o tom projevování citů. Nesmíme to přehánět." Odpověděla mi matka a jemně mě od sebe odstrčila. Na stůl uprostřed místnosti položila košík s jídlem. Ano, umřít hlady mě nikdy nenechala. Za to jediné bych jí asi mohla poděkovat. Zbožně jsem na ní koukala a měla jsem tolik otázek, které jsem chtěla vyslovit. Ale matka se na mně ani nepodívala. Prohlížela si místnost a bylo na ní vidět, že by tuhle návštěvu chtěla mít za sebou. Sedla si na postel a vytáhla hřeben na vlasy a gestem mi naznačila, abych si sedla k ní. Nadšeně jsem si sedla a otočila jsem se zády k ní. Matka mi, jako každý den, začala projíždět hřebenem vlasy. Jediný dotek, který mi připadal, jako upřímný. Uklidňovalo mě to. Jenže jsem nedokázala jen mlčet a nechat se takto uspávat. Prostě jsem jí to ani tentokrát neulehčila a opět jsem ze sebe začala sypat otázky. „Co dělá tatínek? Chtěla bych ho vidět." Řekla jsem toužebně a matka ze sebe vydala takový ten nesouhlasný vzdech. „Otec se tě přece vzdal, má drahá." Sklopila jsem hlavu a chtělo se mi plakat. Tenkrát jsem tomu věřila. Tenkrát ano. „A co mí sourozenci? Chtěla bych si s nimi hrát." Nepřestala jsem a svými dotazy a přáními jsem jen přilévala olej do ohně. Matka se potichu zasmála. Jako by jí můj smutek připadal směšný. „Kolikrát jsme se o tomhle bavily, Bethany. Nikdo tě nemá rád. Jenom já. To si pamatuj." Zopakovala mi už naučeně a hřebenem mi zajela do vlasů trochu víc a tím mi způsobila malou bolest. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla. „To jsem nechtěla, holčičko. Už budu opatrná." Rukou mě přes to bolavé místo pohladila a pak pokračovala v česání mých dlouhých blonďatých vlasů. Kdybych jí v tuhle chvíli viděla do tváře, poznala bych ten její pohrdavý úsměv. Jenže jsem se koukala jinam a přemýšlela jsem.

Vzpomněla jsem si, co jsem zaslechla a co mě pronásledovalo ve snech. Rozhodovala jsem se, zda to mám říct nebo ne. Teď už bych to neudělala, ale tenkrát jsem byla hloupá. „Mami? Proč jsi dala Freyu pryč?" Najednou jsem skoro až cítila, jak matka ztuhla a pohyb ruky zastavila a hřeben třísknutím spadl na podlahu. Otočila mě prudce k sobě. „Co jsi to řekla?" I když zněl její hlas klidně, věděla jsem, že jsem jí nejspíš tou otázkou rozhodila. „No, proč jsi dala Freyu pryč? Ona teď pláče. Nechce tam být." Matka na mě koukala, jako bych byla nebezpečná. Vstala a zamířila ke dveřím. „Kam jdeš, mami? Ještě není čas. Prosím, nenechávej mě tu!" Zakřičela jsem a běžela ke dveřím, které se ale zabouchly. Zoufale jsem třískala na dveře a volala jí zpátky. Neslyšela mě... A pak už to šlo jen k horšímu. Čím víc se mi ve snech a představách objevovaly různé situace, tím méně za mnou matka chodila. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť jsem za nic nemohla. Viděla jsem prostě něco, co ostatní ne. Byla jsem snad nebezpečná? Nebo snad špatná? Ne, takhle to být nemohlo, musela jsem to změnit. Jak šel čas, s malé holčičky jsem dospívala v mladou dívku. Začínala jsem se na tohle dívat jinak. Svůj skrytý talent jsem si pěstovala a učila jsem se ho správně ovládat. Až jednou v noci mě probudil zvláštní pocit. Leknutím jsem se posadila a začala jsem se kontrolovat.

Nepozorovala jsem na sobě nic špatného, ale někde uvnitř sebe jsem věděla, že něco je jinak. Ale dřív, než jsem na to přišla a správně toho využila, tak jsem prostě umřela. Moje duše opouštěla tělo a já se rozplynula. Nebo snad ne? Vnímala jsem, byla jsem volná, ale pro ostatní naprosto neviditelná a bezvýznamná. Existovala jsem jen napůl, což mi v téhle situaci moc nepomáhalo. A tak jsem začala hledat...

Rok 2015
„Myslíš, že to bude fungovat, Bonnie?" Zeptal se už poněkolikáté vysoký muž a dost skepticky a hlavně zoufale se koukal na mrtvé tělo své snoubenky. Mladá dívka jen s úsměvem pokývala a dál něco studovala v nějaké staré knize. „Klid, Ricku. Tady naše malá čarodějka ví, co dělá." Uklidňoval ho tmavovlasý týpek, který tomu všemu také přihlížel. „A kdyby ne, tak máme aspoň vtipné zážitky." Bonnie se na něj podívá a zamračí se. „Myslím, že vkrádání do márnice a sezení v autě vedle mrtvého těla, chci zapomenout." Ale hned na to se omluvně pousměje na Ricka, který ale chvíli nevnímá. Nějak tomu prostě pořád nevěří. „Už to mám!" Ozve se nadšeně Bonnie a tváří se, jako by byla na sebe neuvěřitelně pyšná. Pak konečně začne odříkávat příslušné kouzlo.

Netušila jsem, jak dlouhá doba uplynula. Pro mě neměl čas význam. Jako by se zastavil a já uvízla v tom světě mezi nebem a zemí. A pak jsem to konečně zaslechla. Slova, která mě volala a táhla blíž. Bylo to něco neuvěřitelného. Neřešila jsem, kde jsem nebo co se děje. Prostě jsem udělala jedinou věc, která mi přišla jako správná. A pak jsem se probudila. Nadechla jsem se a konečně otevřela oči. Chvíli jsem viděla rozmazaně, ale dost dobře jsem rozpoznala tři osoby. „Jo.. Lásko." Najednou se ke mně přiblížil nějaký vysoký muž a pohladil mě po tváři. A říkal mi nějakým, pro mě cizím, jménem. Asi jsem se tvářila, jako naprostý magor, protože ruku dal z mé tváře pryč a poodstoupil. Posadila jsem se a pocítila jsem, že se mi motá hlava. „Co se stalo?" Vypadlo ze mě a já se poprvé za tu dobu lekla. „Takhle zní proboha můj hlas?" Vzala jsem do ruky pramen svých vlasů a dost znechuceně jsem si je prohlížela. „Ale neee. Kde jsem se to proboha ocitla?" Znělo mi v hlavě a konečně jsem se pořádně porozhlédla. „To je v pořádku, Jo. Umřela jsi, ale já tě vrátila zpět." Začala mi vysvětlovat nějaká dívka, od které jsem nejspíš zaslechla ty slova, která mě přilákaly. „Myslím, že to na ní nechalo nějaké následky." Tentokrát se projevil mladý tmavovlasý týpek, který se usmíval. Povzdechla jsem si a snažila jsem se postavit. Ale zase to motání hlavy. Vysoký muž se ke mně opět dostal a zachytil mě do náruče. Koukla jsem se mu do očí. „Chtěla bych domů." Přišlo mi prostě vhodné, abych odtud zmizela. Ale kam domů? Tohle mi možná nedošlo, jenže v tu chvíli to bylo jedno. „Neboj, teď už ti nikdo neublíží." Uklidňoval mě a já se k němu prostě přitiskla. Cítila jsem se bezpečně a to bylo pro mě v tuhle chvíli hlavní.

_______________

Vee♥ se rozhodla vydat další její příběh :) Doufáme, že se vám to bude líbit! :)

Votes & comments potěší :)

Máme vás rádi xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥