Lost

8.Kapitola

Pořád jsem stála uprostřed toho dění a snažila jsem se slepě vrhat do jámy lvové. Byla to naprostá pitomost, ale nepřipouštěla jsem si to. A když jsem jednou začala, už jsem couvnout nemohla. Teď už to bylo jen a jen na mé rodině, jak budou reagovat. Ani nevím, jestli jsem se toho bála nebo ne.

„Jak zní otázka?" Ozvala se konečně Esther a já si mohla gratulovat, že jsem si získala její pozornost. Pousmála jsem se. „Mohla bych vědět, kolik máš dětí?" Začala jsem docela nevinnou, ale účinnou otázkou. Esther si mě prohlížela, ale byla jsem si jistá, že jsem jí podezřelá nebyla. „Nějak nerozumím tvé otázce. Mých šest dětí vidíš zde." Zasmála jsem se. Zase jsem vypadala, jako bych utekla z léčebny. „Vážně? Opravdu jich máš šest?" Odvaha mě poháněla dopředu. Všichni kolem začali pociťovat, že tohle dopadne špatně. Dokonce i Esther zpozorněla. „O tom, kolik mám dětí, se hádat s nikým nemusím." Pronesla Esther chladně. Na malou chvíli mě popadl strach. Ale když jsem se opět podívala na své sourozence, zase jsem se do toho pustila. „Já můžu stoprocentně říct, že v téhle místnosti je sedm tvých dětí. Sedm." Mezi lidmi to zašumělo. Každý se snažil pochytit vše, co se pomalu dozvídal. Už jsem byla na dosah toho, abych vyšla z toho pomyslného úkrytu. Esther pomalu scházela schody dolů. Blížila se ke mně a cítila jsem její strach, který nedávala najevo. „Kde jsi slyšela takovou nesmyslnost, že bych někdy měla sedm dětí?" Držela se, to jsem musela uznat. Bavilo mě to. „Nevíš? Tak si to spočítáme." Já se usmívala. Byla jsem plná nadšení z toho všeho. „Freya, Finn, Elijah, Klaus, Rebekah, Kol..." Schválně jsem udělala takovou tu dramatickou pauzu. A při každém vyslovení jména, jsem sledovala, jak reagují sourozenci. Tvářili se podobně, jako všichni ostatní. Bylo mi jich líto. Ještě než Esther něco řekla, pokračovala jsem. „A pak malá holčička, kterou si odtrhla od rodiny." Nikdy jsem netušila, jak může být ticho, tak nepříjemné. „Vůbec nevím, o kom mluvíš." Esther se zachvěl hlas. Měla jsem jí přesně tam, kde jsem chtěla. „Přece tvá nejmladší dcera. Ta, která byla 17 let zavřená v jedné malé místnosti. Ta, kterou jsi nenáviděla a nedovolila jí, aby vyrůstala společně s rodinou. Bethany..." Vzlykla jsem. Připadala jsem si trochu trapně. „Mlč!" Zakřičela na mě a já o něco ustoupila. „Bethany je mrtvá." Teď Esther stála skoro u mě a nepříjemně šeptala. „Mýlíš se, matko." Prskla jsem na ní s co největší nenávistí, jakou jsem to dokázala. Netušila jsem, co to vlastně dělám. A taky kde jsem najednou sebrala tu odvahu. Netrápilo mě ani to, že mě může moje šílená matka dost jednoduše zabít. Asi jsem prostě potřebovala, aby moje, skoro tisícileté, tajemství vyšlo konečně na povrch. Z ničeho nic mě Esther pevně chytla za zápěstí. Možná tím svým rentgenovým pohledem zjišťovala, zda jsem opravdu její mrtvá dcera. Začínala jsem mít strach, ale nikdo by to jen tak nepoznal. Proto jsem taky na tváři vykouzlila ironický úsměv, abych dala najevo, že jsem mnohem lepší než ona. „Všichni ven. Ihned!" Můj pohled nabyl trochu té nechápavosti. Netušila jsem, co tím chce Esther dokázat. Ale na druhou stranu jsem jí možná byla v něčem vděčná. Přece jen, to nucené obecenstvo kolem, mě trochu znervózňovalo.

„To je všechno, co umíš, že ano? Omezovat a bránit." Prskla jsem naštvaně a vykroutila se jí konečně z držení. Rozhlédla jsem se a při tom si promnula bolavé zápěstí. Všichni byli pryč. To jsem si taky myslela. Esther se chladně zasmála a já pohledem hledala podporu u svých sourozenců. Ale bohužel se moje objevení zdálo nejspíš pro ně až moc absurdní. V duchu jsem si zanadávala, že jsem možná tuhle bláznivou akci až natolik nepromyslela. Najednou se mi zatmělo pře očima a nějakou dobu jsem nevnímala. Probudila jsem se až v nějakém pokoji. Chvíli jsem si snažila vzpomenout, co se stalo, ale když se přede mnou objevila moje matka, hned jsem věděla, která bije. „Vždycky jsem si myslela, že jsi natolik slabá a vystrašená, že na ovládání lidských chudáků nebudeš mít talent." Spustila Esther ihned, když zjistila, že vnímám. Zamračila jsem se a pokusila se vstát. Trochu mi to omezovala ta nevolnost, kterou způsobila zřejmě moje ztráta vědomí. „Moc dobře víš, že bych raději obývala své tělo. Mimochodem, ty určitě víš, kde je. Nemám pravdu, matko?" Sice jsem měla jeden tip, kde bych měla hledat. Ale bavilo mě takhle provokovat. „Nevím, co tímhle sleduješ, drahá Bethany. Ale nikdo tvé ubohé historce o malé opuštěné chudince neuvěří." Štval mě její tón hlasu, kterým to říkala. Ta její odporná povýšenost a chlad. Ale už jsem přece nebyla malá holka. „Možná neuvěří. Ale mohla bych začít vyprávět o tvé dokonalé mateřské lásce. Myslím, že mí sourozenci by si to rádi poslechli." Esther mě z ničeho nic chytla pod krkem. „Nevíš, s kým si zahráváš, holčičko." I když jsem se snažila popadnout dech, koukala jsem jí zpříma do očí. Ale trochu jsem zmírnila své útoky proti ní. Přece jen, tohle tělo mi nepatřilo. A musela jsem ho chránit. „Zařídím, aby si tenhle tvůj výstup nikdo nepamatoval. A ty zapomeneš na svůj infantilní sen o rodině." Po tomhle mě Esther konečně pustí a já si užívám přísun kyslíku. Nakonec mi nezbývá nic jiného, než na tuhle její podmínku kývnout. Ztratila jsem veškeré naděje. Někdy je na ukvapené závěry ale opravdu moc brzo.

Nikdo z Estheřiných dětí nevěděl a ani nechápal, co ta tmavovlasá mladá žena měla na mysli tím svým popraskem. Snažila se být tak moc přesvědčivá. Jako by toužila po tom, aby jí opravdu všichni věřili. Samozřejmě že tomu tak nebylo. Někteří z nich to jako pravdu nebrali. Ale byli tu i takoví, která ta nová informace dost překvapila, a začali uvažovat jinak. „Takže my máme další sestru?" Ozvala se blondýnka, když se z místnosti vypařila Esther s tou nečekanou návštěvou. „Tohle je naprosto absurdní, sestřičko." Reaguje na tohle všechno světlovlasý mladík. Sice své matce nevěří, ale ani ta neznámá žena mu nepřipadá, jako pravdomluvná. „Klausi, proboha. Viděla jsi snad, že jí naše matka znala. Říkala jí jménem. A taky..." Nestihne doříct myšlenku, když jí její bratr zarazí pobaveným smíchem. „Kdo z nás tady někdy o nějaké naší ztracené sestře slyšel?" Podívá se i po ostatních. Na tohle nikdo nic říct nedokáže. „Potom se tady nemám o čem bavit." Dořekne Klaus a opustí tohle místo. Ani netuší, co ho najednou táhne dopředu, když z jednoho ze zavřených pokojů zaslechne rozhovor, který vlastně změní celkový názor na všechno, co se tu dneska událo. Už teď je mu jasné, že tohle nenechá jen tak.

_______________

Ahoooj :3 <3 Přidáváme další kapitolku. :P Snad vám děláme radost :3

Comments & votes potěší :)

Máme vás rády xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥