Lost

4.Kapitola

Pokaždé, když jsem se probouzela do nového dne, nabyla jsem takového toho vědomí, že mě nic nemůže překvapit. Přece jenom už jsem toho měla za posledních pár dní zvládnutého docela dost. Už jsem si nepřipadala, jako ta malá hloupá holka z minulého tisíciletí, která byla uvězněna v těle dospělé ženy. Věřila jsem si a to bylo hlavní. Jenže jako obvykle jsem se tak trochu mýlila. To nejhorší mě stále ještě čekalo.
Bylo asi půl 8 ráno. Stála jsem v kuchyni a snažila jsem se udělat něco poživatelného k snídani. Naštěstí, že některé potraviny se za tu dobu nezměnily a fungují vlastně stejně. Dost obratně jsem se snažila rozklepnout vajíčko na pánvičku, když mě nečekaně zezadu objaly Rickovy ruce. Lekla jsem se tak moc, že ta křehká bílá věc spadla na podlahu a rozbila se. „Ups, to jsem v plánu neměla." Koukala jsem na tu spoušť a tvářila se trochu nešťastně. Rick se mi začal potichu smát a pak si mě k sobě otočil. „Už to dělá zase." Pomyslela jsem si a nervózně jsem se pousmála. „Vidím, že se hned po ránu staráš o zábavu, lásko. Ale nic se nestalo." Políbil mě. Chvíli jsem se šklebila, ale pod tím jeho tlakem jsem se nakonec uvolnila a poddala se tomu. „No co, brát si ho nemusím." Znělo mi v hlavě a měla jsem touhu se začít nahlas smát. Přišlo mi to vlastně vtipné. A konečně jsem přestala řešit to, že na mě tenhle starší chlap sahá a občas mě i políbí. Bylo to fajn rozptýlení a vlastně nic tak strašného to nebylo. A už teď jsem si představovala jeho překvapený obličej, až zjistí, že je mi 17. Těch 1000 let jsem nepočítala, jelikož se od uplynutí mého teenagerského věku už neměním. „Hodím tě do práce, ano?" Ozval se Rick a já ztuhla. Nebyla jsem schopna slov. Nerozuměla jsem, jakou práci má na mysli. Proto jsem jen nejistě pokývala a v duchu jsem se modlila, aby se moje příšerné představy nestaly pravdivými.
Celou cestu do té záhadné práce jsem se koukala oknem auta ven. A občas si zpívala s rádiem nějaké písničky. Líbily se mi ty melodie, i když jsem možná v tu chvíli vypadala, jako blázen. „Co je?" Ohradila jsem se, když se na mě Rick asi popáté s takovým pobaveným výrazem ve tváři koukl. „Ale nic, je to roztomilé. Nikdy sis nezpívala." Rick pokrčil rameny a pak už se věnoval jen řízení. Já dost pubertálně opět protočila očima a povzdychla si. Chtěla jsem dodat, že je trapný, ale to jsem zavrhla. Zase jsem se začala totiž chovat jako teenager. Pozorování okolí skrz okno byl asi nejrozumnější nápad, který připadal zrovna v úvahu. „Tak jsme na místě. Zvládneš to nebo chceš, abych tě doprovodil?" Otočila jsem se na Ricka a pak šokovaně koukala na budovu s velkým nápisem nemocnice. Uklidňovala jsem se a doufala, že je to třeba jen špatný vtip. Po všech pro a proti jsem se rozhodla jít sama. Přece nejsem už žádné malé dítě, a když jsem se naučila používat toastovač, tak tohle bude přece procházka růžovou zahradou. Mýlila jsem se. Když jsem prošla obrovskými skleněnými dveřmi, jako by to bylo projít do jiného světa. Ve vzduchu jsem cítila nějaký divný pach a kolem pobíhali lidé v bílých pláštích nebo v různobarevných delších halenkách. „Kde jsem se to proboha ocitla?" Znělo mi v hlavě a já toužila být v tuhle chvíli neviditelná. „Ach, Jo! Konečně jsi zpátky. Je ti lépe? Chyběla jsi nám tu." Do objetí si mě vtáhla nějaká žena. Neměla jsem samozřejmě vůbec ponětí, kdo to je. Ale jelikož znala mé jméno, asi jsme si byli blízké. Dost neohrabaně jsem jí objala také, abych nevypadala jako bezcitelný snob. „Ehm, ahoj. Jasně, jsem v pohodě. A díky, taky jste mi všichni chyběli." Nevím, jak moc přesvědčivě to znělo, ale té ženě to nejspíš stačilo, protože se šťastně usmála. „Musím ti toho tolik vyprávět. Víš o tom, že Claire je těhotná? A Paul se bude ženit." Chytla mě pod paží a já se nechala táhnout, neznámo kam a ještě jsem se snažila vstřebat všechny ty informace, které se mi dostávaly. Ale v hlavě mi stále probíhala jedna otázka. Pokud Jo byla mrtvá, tak musela mít pohřeb, ne? A jak je tedy možné, že se tu jako Jo můžu zase bez divných dotazů opět procházet? Ptát jsem se samozřejmě nikoho nemohla. Proto jsem si musela sama vymyslet pár nejinteligentnějších vysvětlení.
Tahle práce lékařky, jak jsem se nakonec dozvěděla, nakonec asi nebyla až tak těžká. Teda nepřipadala mi tak. Stačilo se prostě tvářit, že všemu rozumím a občas říct něco chytrého. Vše ostatní vlastně dělaly zdravotní sestry. Byla jsem opravdu ráda. Asi bych nedokázala změřit někomu teplotu nebo mu podat nějaký lék. Při mé šikovnosti bych pak všechny nejspíš otrávila. A tak se blížil konec a já už počítala minuty, abych mohla jít domů. Měla jsem toho dneska ještě dost na práci a docela jsem se těšila, až zase navštívím místní hřbitov. U téhle mojí nově objevené zábavy jsem si připadala, jako největší zvrhlík. Pousmála jsem se a nechala ty myšlenky plynout. Ale někdo to překazil. „Rychle, honem! Stala se hromadná nehoda. Vezou k nám asi pět zraněných a z toho dva těžce." A než jsem stačila reagovat, někdo mi strčil do ruky nějaké papíry a postavil mě před postel, kde ležel nějaký muž celý od krve. Zase jsem se zašklebila. „Tak to je fakt hnusný." Chtělo se mi říct nahlas, ale naštěstí jsem se ovládla. „Bude muset na sál. Jo, zvládneš to? Budu ti asistovat." Pochytila jsem z těch informací asi jen to, že bych se měla v tomhle polomrtvém chlápkovi začít rýpat. Což jsem asi po vteřině v duchu odmítla. „No, já..." Netušila jsem, jak se z toho vyvléct a co udělat. Všichni na mě koukali jako na blázna. A tak jsem tedy udělala jedinou věc, která byla podle mě v tuhle situaci nejlepší a která mě nejspíš zachránila. Prostě jsem se z ničeho nic svezla k zemi.

Po celém tom dlouhém dnu se Damon s Rickem sešli v baru. Asi oba potřebovali takový ten zasloužený odpočinek. „A co doma? Už jste se dostali dál, než k držení za ručičky?" Provokuje Damon tím svým typickým humorem a drcne do Ricka, který k tomu tématu raději nic neříká. „Jo byla dneska poprvé v práci. Ale asi to na ní bylo moc brzo. Omdlela." Rick mu odvypráví zběžně, co se dneska stalo. Damon chce prvně dodat něco vtipného, ale pak to zamítne. Sám moc dobře ví, že se tahle nová Jo chová víc než podezřele. Možná by Rickovi měl říct o těch jejich návštěvách hřbitova. Jenže ví, že tohle by Rickovi asi moc nepomohlo a možná ho to ještě víc rozhodilo. „Asi potřebuje ještě nějaký ten čas." Reaguje Damon nakonec asi nejlépe, jak v tu chvíli dokáže. Ricka to naštěstí uklidní a kývnutím hlavy s ním i souhlasí. Ale Damon už teď ví, že bude Jo teď pozorovat mnohem víc. Přece jen, musí zjistit, co se to děje.

________________

Ahojkyyy :3 Tak tady je nová kapitola, co na ní říkáte? :3 Já jsem s ní spokojená :) Zajímají mě vaše názory, tak jen přehánějte :D

Máme vás rádi xox

Votes & comments potěší :)

SupernaturalGirl22 and Vee♥