Lost

7.Kapitola

Konečně jsem si zvykla na to, že už nejsem až tak skrytá. Bylo docela fajn mít někoho, před kterým nemusím nic předstírat. Ještě větší zlom v mém životě bylo ale to, že jsem se setkala se svými bratry. Vždycky jsem o nich jen slyšela. Tedy to, co mi říkala matka. Ale takhle naživo to bylo něco jiného.

Blížily se Vánoce. Všude po městě vládla sváteční a povznesená nálada. Lidé se těšili, až zasednou s blízkými k štědrovečernímu stolu. Už dopředu přemýšleli, jak se rodina a přátelé budou tvářit, až otevřou dárky. Na první pohled to vypadalo, že jsou to ty pohodové dny plné klidu a radosti. Ale něco to prostě zkazilo. Příchod Mikaelsonů některým obyvatelům začal míchat osudem. Aby toho nebylo málo, tato rodina pořádala vánoční ples pro celé město. Někteří se netěšili, jiným to bylo jedno. Ale byli tu i takoví, kteří se nemohli dočkat o něco víc.

Postávala jsem před velkým zrcadlem v ložnici a nakrucovala jsem se. Měla jsem na sobě už asi páté šaty a pořád se mi něco nelíbilo. Chtěla jsem vypadat prostě dobře. Už jen proto, abych byla před svou vlastní rodinou hezká. I když to bylo vlastně tak trochu nepochopitelné, když jsem vypadala jako Jo a ne jako Bethany. A taky mě rodina přece nikdy neviděla. Tedy kromě matky. Přemýšlela jsem, jestli jí uvidím taky. Přála jsem si to, i když bych to asi nepřiznala. Ale ne, proto, abych jí skočila do náruče, jako tenkrát. Ale proto, abych jí řekla vše, co si o ní myslím a vmetla do tváře všechno, čím mi kdy ublížila. Možná jsem vypadala tak trochu zamyšleně. Rick stál opřený mezi dveřmi a pobaveně mě pozoroval. On sám už měl na sobě oblek, takže čekal jen na mě. „Lásko, možná si se měla začít chystat už včera." Shodila jsem ze sebe další šaty a oblékala si nové. „Cože?" Byla jsem jak posedlá. Nechápu, od koho jsem tohle pochytila. „No, já jen, jestli to stihneš." Povzdychla jsem si a sedla si unaveně na postel. „Když já nevím, které si mám vzít. Chci vypadat dokonale. Chápeš?" Podívala jsem se na Ricka, který se pár kroky ke mně přiblížil a chytil mi něžně tvář do svých dlaní. „Ty jsi dokonalá ve všem." Zašeptá a pak mě políbí na rty. Musela jsem se usmát. Tenhle pocit se mi líbil. Tahle láska, kterou Rick pociťoval k Jo, byla úžasná. Začínala jsem mít výčitky, že mu vlastně lžu. Ale už teď jsem si byla jistá tím, co chci udělat. Sice si přeji, abych se dostala zpátky do svého těla. Ale taky chci Jo vrátit zpátky Rickovi. „Někdo, jako je on si zaslouží být šťastný." Pomyslela jsem si a usmála jsem se. „Máš pravdu. Vezmu si třeba tyhle." Pohladila jsem ho po tváři a šla se konečně nachystat na ten velkolepý ples, který se měl pro mě stát osudným.
Dům, ve kterém jsme se zrovna nacházeli, byl neuvěřitelně obrovský. Bylo tu tolik lidí, až jsem se chvílemi přestávala orientovat. Držela jsem se Ricka a Damona, abych se neztratila. „Nechápu, jak jste mě donutili, abych šel s vámi." Damon tu původně jít nechtěl, ale zaujala ho nejspíše moje nezvyklá radost z téhle události. Dost nápadně po mě pokukoval, až jsem z toho byla nervózní. „Ricku? Mohl bys mi skočit pro nějaké pití?" Zamrkala jsem na Ricka a pousmála se. Potřebovala jsem ho prostě na chvíli dostat z dohledu. Rick samozřejmě neprotestoval a ochotně mi pro vytoužený drink běžel. „Můžeš se přestat na mě tak koukat? Co čekáš? Že tu skočím doprostřed a rozpoutám nějaký poprask?" Obořila jsem se na Damona. Chápala jsem ho, ale zároveň mě prostě štval. „No, kdoví. Nějak moc se na tohle trapné divadýlko těšíš." Neměla jsem na to co říct, proto jsem jen pokrčila nejistě rameny. Sama jsem netušila, co vlastně udělám. Možná, že budu jen potichu sledovat svou rodinu zpovzdálí. Nebo něco podniknu. Nerozhodovala jsem se. Nechala jsem to prostě jen a jen osudu. Sledovala jsem všechny okolo. Některé jsem si pamatovala z vidění, ale některé jsem neznala. Také jsem se snažila mezi všemi najít mé dva bratry, které jsem poznala v baru. Ale zatím marně. Proto jsem se začala tvářit, že si tenhle ples doopravdy užívám. Všechno se vlastně začalo měnit po půlnoci.
Nudila jsem se. Ne, že by Rick nebo Damon nebyli skvělí společníci, ale štvalo mě, že jsem tu nejspíš šla zbytečně. Už jsem to chtěla vzdávat, když hudba z ničeho nic utichla. Všichni, jako na povel přestali tančit, bavit se a popíjet. Zaměřili jsme pohledy na obrovské schodiště. Stáli na nich ti dva, které jsem potkala v baru, mí bratři. A jelikož jsem byla docela chytrá a dala jsem si dvě a dvě dohromady, vytušila jsem, že ostatní budou taky mí sourozenci. Znala jsem pouze jejich jména, ale tváře jsem viděla vlastně poprvé. Když jsem se koukala na své dvě sestry, musela jsem se pousmát. Byla jsem jim totiž neuvěřitelně podobná. Chvíli jsem se snažila rozpoznat, která je Rebekah a která je Freya, když se objevila ta žena, která mi zničila život. Moje matka stála vepředu a v ruce držela skleničku se sektem. Usmívala se. Nenáviděla jsem jí. A teď když jsem jí zase po tolika letech viděla, se mi vracely všechny ty nepříjemné a smutné vzpomínky. „Jsme velice rádi, že jste přijali naše pozvání a zavítali zde na tenhle velkolepý ples." Protočila jsem oči. „Vůbec se nezměnila." Znělo mi v hlavě a snažila jsem se zůstat v klidu. „Já a mé milované děti vám proto přejeme, abyste si i nadále tuhle atmosféru jen užívali." Musela jsem do sebe kopnout celou skleničku vína, kterou jsem držela v ruce. Tohle bylo už moc. Když Esther skončila ten trapný proslov, věděla jsem, co udělám. Ale taky jsem toho hodně riskovala. Jenže rodina a pomsta byla pro mě teď prostě důležitější. Otočila jsem se na Ricka. „Víš, Ricku... Jsi ten nejbáječnější chlap, kterého jsem kdy poznala. Mám tě moc ráda. A Jo je šťastnou ženou, že sis vybral zrovna jí." Pohladila jsem ho něžně po ruce a tak nějak smutně jsem se na něj pousmála. Dokonce i Damon zpozornil, tušil, že za těmi mými slovy něco bude. Než stačil někdo z nich zareagovat, kráčela jsem se vztyčenou hlavou směrem ke schodišti. Teď jsem se vzdát nemohla. „Chtěla bych se na něco zeptat." Upozornila jsem na sebe a koukala jsem do tváře mé matky. Zase všichni utichli a všichni se teď zaměřili na mě. V tom tichu jsem občas zaslechla, jak se o mně baví, že jsem neuvěřitelně drzá a taky že jsem blázen, a kdo ví co ještě. Riskovala jsem, to jsem věděla naprosto přesně, ale za to to stálo. Tohle bylo přece to, na co jsem skoro tisíc let čekala. A teď už jsem to měla na dosah. Ale jako obvykle jsem nemyslela na následky, které se mohly objevit. A taky, že se projevovaly docela rychle.

_______________

Ahojky :3 <3 Tak jsme se dostali přesně do poloviny příběhu. :P Děláte nám radost. :3 Děkujeme :3 <3 A doufáme, že vám budeme dělat radost až do konce :P :D :3

Votes & comments potěší :)

Máme vás rády xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥