Lost

5.Kapitola

Dny mi zase ubíhaly o něco rychleji. Po tom incidentu v nemocnici, když jsem si hrála na Šípkovou Růženku, jsem se tam už neukázala. V práci naštěstí uznali, že ta delší indisponovanost mě ještě stále brzdí. Dokonce i Rick se neptal. Naopak byl ke mně neuvěřitelně pozorný a také byl trpělivý. A já se konečně mohla začít věnovat hledáním rodiny a hlavně sama sebe.

Už několik hodin jsem trávila na místním hřbitově. Připadala jsem si jako blázen. Naštěstí jsem tu byla sama a tak jediní svědkové téhle mé neuvážené návštěvy byli mrtví a zakopaní několik metrů pod zemí. Ale i přes to jsem se, při každém nezvyklém zvuku, neustále ohlížela. Rick byl sice v práci, ale bála jsem se, jestli se jeho plány nečekaně nezměnily. Asi bych jen těžko vysvětlovala, co tu dělám. Ale ta touha pátrat dál, mě nutila na tohle zapomenout. Proto jsem se začala věnovat tomu důležitému. Cítila jsem opět tu magii, která byla kolem mě. Zjistila jsem, že tohle město není jen tak obyčejné a nadpřirozenem se to tu jen hemží. Ale tohle bylo něco jiného. Hřbitov mě lákal a mě napadaly zvláštní myšlenky, že jsem musela v dětství přinejmenším spadnout na hlavu, když se vyžívám v takových věcech. „Pitomá matka." Vypadlo ze mě s takovým nesouhlasným zašklebením. Opravdu jsem jí v několika věcech byla takhle neuvěřitelně podobná. „Jsi lepší, než ona!" Řekla jsem si poněkolikáté, když mě popadla tahle depresivní nálada. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych se vzpamatovala. Bloudila jsem mezi náhrobky, jako duch. Občas jsem se zastavila, občas se dotkla toho chladného kamene. Stále nic. Magie tu byla, ale jako by zase mizela. Táhla mě, pokoušela... Největší překážkou byl ten fakt, že jako Jo jsem byla bez magie. Proto jsem si musela poradit jinak.

Damonovi stále nešlo do hlavy, jaké tajemství se prohání kolem Jo. Její nezvyklé chování ho prostě znervózňovalo. Už párkrát ho napadlo, že Jo prostě není Jo. Vypadala sice, jako ona, ale její chování a některé reakce byly prostě jiné. Nevypadalo to sice tak, že by byla nějak nebezpečná, ale tohle mu nepřišlo důležité. Nemohl to prostě nechat jen tak. S Rickem to samozřejmě řešit nemohl. Po tom, co to jednou zkusil, se na něj Rick naštval. Začal proto pátrat na vlastní pěst. Den co den kráčel po stopách té záhadné Jo. Zatím toho moc nezjistil. Kolikrát se na to možná chtěl i vykašlat. Ale jedna zajímavá věc ho táhla a nutila to nevzdat. Jo pokaždé skončila na hřbitově a to bylo opravdu divné.

„Kašlu na to." Povzdychla jsem si skoro nešťastně, když jsem si sedla do trávy na zem a zatvářila jsem se, jako pětileté rozmazlené dítě. Nedařilo se mi a já pomalu začala ztrácet naději. Rozhlížela jsem se a pobrukovala jsem si nějakou písničku. Mé oči stanuly na velké, staré hrobce opodál. Byla obrostlá šlahouny nějaké rostliny a to možná zapříčinilo, že nebyla hned tak vidět. Bylo ale zvláštní, že jsem si jí nikdy nevšimla. Vyhoupla jsem se na nohy a váhavými kroky jsem se přibližovala. Když jsem byla dostatečně blízko, rukou jsem vklouzla skrz tu popínavou zeleň, která mi věnovala pár žahavých doteků. Ale to, co se pak stalo, bylo opravdu divné. Viděla jsem sebe, jakou malou holčičku. Matku, která mi česávala vlasy. A ta zoufalost, když jsem se snažila o to, aby mě měla ráda. Hned jsem sebou trhla a odskočila. Šokovaně jsem se koukala na tu polorozpadlou hrobku. Ta energie, která mnou projela, byla až neuvěřitelná. Tohle nemohlo být jen tak. Musela jsem se párkrát nadechnout a zahnat slzy, které se mi po těch vzpomínkách objevily v očích. Pak jsem se opět přiblížila a snažila se dostat dovnitř. Jenže první překážka se začala ukazovat docela rychle. Jako by hrobka měla vlastní hlavu a netoužila po tom, pustit mě dovnitř. Pokud uvnitř bylo to, co jsem si myslela, bylo to pro mě nedosažitelné. Tedy aspoň do té doby, než zjistím víc.
Zvědavost zavedla Damona na obvyklé místo. Schovával se ve stínu a sledoval pomatené chování Jo. Nevěděl, jestli má raději zmizet nebo má po ní skočit a dostat z ní odpovědi. Ano, byl naštvaný. Už jen kvůli Ricka. Věděl, že Rick jí miluje a udělal by pro ni cokoliv. Jenže pokud tahle bláznivá ženská Jo není, tak si s ním pěkně zahrává. Chvíli jí ještě pozoroval a pak se rozhodl prostě jednat. „Jo?" Upozornil na sebe a usmál se na ní takovým vítězným úsměvem. Měl na vrch a to moc dobře věděl.

Možná jsem měla být trochu opatrnější a sledovat okolí pozorněji. Sotva mě pohltilo štěstí z nového objevu, objevil se v mém zorném poli ten otravný kámoš od Ricka. Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla jeho hlas a dost nesouhlasně si ho prohlížela. „Docela by mě zajímalo, co tě láká na takovém místě, jako je tohle." Mluvil dál, aniž bych před tím nějak zareagovala. Nervózně jsem polkla, ale nedala jsem na sobě nějaké nejisté chování znát. „Je hezky. A navíc, musím si přece připomenout všechny kouty tohohle města." Reagovala jsem docela profesionálně a pousmála jsem se. Damon se zasmál. „Vážně? To musíš mít ale špatnou paměť, když tu chodíš skoro denně." Teď jsem znervóznila o něco víc. V duchu jsem si zanadávala. Ale stále jsem nemohla vypadat, jako bych se bála. „Ty mě sleduješ? To je hooooodně divné." Protočila jsem oči a chtěla jsem tenhle rozhovor už ukončit a zmizet někam jinam. „To víš, nudím se a tak pozoruju náhodné kolemjdoucí." Prohodil a snažil se i typicky vtipkovat. Cítila jsem na něj jeho pohled a to se mi nelíbilo. Okusovala jsem si spodní ret a vymýšlela, jak se konečně vymluvit a vytratit se. Chvíli bylo ticho, jako by ani jeden z nás nevěděl, jak reagovat dál. „No, tak já asi půjdu. Tohle místo je vážně depresivní." Řekla jsem z ničeho nic a vydala se pomalu k východu z hřbitova. „Slyšel jsem, že tvůj bratr je zase ve městě." Damon se mě snažil nejspíš nějak zastavit. Kdybych byla opravdová Jo, věděla bych, jak reagovat. Ale bohužel. Zastavila jsem se a jen tak nejistě kývla, jako by mě to vůbec nerozhodilo. Najednou jsem se ocitla přitisknutá na zeď hřbitova. Damon mi zamezil jakýkoliv pohyb a tvářil se dost nebezpečně. Překvapeně jsem zamrkala, ale asi mi to moc nepomohlo. „Kdo jsi?" Zavrčel na mě a já poprvé dostala opravdu strach. „Já...No..." Koukala jsem na něj a nezmohla se prostě na žádné vysvětlení. Měla jsem lhát nebo říct pravdu? Tohle mě trápilo v tuhle chvíli, jako jediné. Měla jsem velký problém a musela jsem ho začít prostě řešit.

_______________

Doufáme, že se líbí :)

Votes & comment potěší :)

Máme vás rádi xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥