Lost

6.Kapitolu

Byly chvíle, kdy jsem si přála, abych už nemusela být Jo. Ale když mé tajemství začalo vyplouvat na povrch, uvědomovala jsem si, že na tohle nejsem připravená. Nedokážu přece jen tak říct, kdo doopravdy jsem. Nebo snad ano?

Stála jsem opřená o zeď a snažila se vymanit z Damonova držení. Měl právo být naštvaný. Nemohla jsem dál předstírat, že jsem tím, kým nejsem. Bylo přece jenom moc pozdě na to, hrát si. A asi by mě pak pronásledovaly výčitky. „Fajn, možná nejsem tou, za kterou mě tu všichni máte." Konečně jsem promluvila. Kdybych měla svoje tělo a svou moc, už bych se bránila. Ale teď jsem musela být tou hodnou holčičkou. „Tušil jsem to. Jako Jo sice vypadáš, ale ne každého tím zblbneš." Konečně mě propustil a já se zase nadechla. „Tak co jsi teda zač? A o co ti jde?" Sice mě nedržel, ale tušila jsem, že kdybych se snažila utéct, nepovedlo by se mi to. Třeba se mi to v tuhle chvíli vlastně nakonec hodilo. Ale musela jsem ho ještě seznámit zběžně o mém osudu. „Ještě než mi ale začneš vyčítat, že jsem tohle plánovala, zarazím tě. Za to může ta čarodějka, která mě přivolala." Založila jsem si ruce na prsou a sledovala jeho reakce. Odvaha se mi pomalu a jistě vracela. „Tak mluv." Damon mi dal najevo, že čeká na nějaké vysvětlení. Byla jsem mu docela vděčná, že nemá k tomu padesát tisíc řečí. „Nikomu z vás neplánuju ublížit. Já nevěděla, že se objevím zrovna tady. I když teď je mi to možná trochu jasné..." Neříkala jsem určité věci. Jen náznaky. Poslední větu jsem ale zašeptala trochu nejistě. „Zpomal. Trochu se v tom ztrácím. Zaprvé, proč jsi tady na hřbitově? A zadruhé ses ještě nepřestavila." Stále trval na tom, abych mu pověděla víc. Nechtěla jsem. Prohrábla jsem si vlásky a vymýšlela jsem nějakou odpověď. „Protože se potřebuji dostat tam." Ukázala jsem na tu tajemnou hrobku. „A jsem Bethany. Prostě Bethany." Nakonec jsem prozradila aspoň křestní jméno. Kdybych řekla o svém původu, a z jaké rodiny pocházím, asi by se se mnou nebavil. Zjistila jsem si, že Mikaelsonovi se činili všude a ne u každého si získali sympatie. A tak jsem doufala, že to Damonovi bude pro tentokrát stačit. „Takže Bethany? Hmmm. A co ti brání?" Zahlédla jsem v jeho tváři pobavený úsměv. Toužila jsem mu jednu fláknout. Něco se mi na něm líbilo, to ano. Ale jinak mě jeho drzost štvala. „Prostě se tam nedostanu. Asi nějaké kouzlo nebo co." Pokrčila jsem rameny. Pak mi ale něco došlo. „Ty si tohle asi nenecháš pro sebe?" Nemohla jsem vlastně nic dělat. Bránit jsem se proti němu bez své magie neuměla. Damon schválně nějakou chvíli mlčel a dělal, že přemýšlí. Znervóznilo mě to ještě víc. „Mohl bych to udělat, co? Ale fajn, nechám to být." Nakonec se mi neskutečně uleví a mám touhu ho obejmout. „Vážně? Ale to tvoje mlčení nebude určitě zadarmo, že?" Docházela mi jedna důležitá věc a to, že za to Damon určitě bude něco chtít. „No, já si to vyberu později." Rozhodne se nakonec. Napadá mě ještě několik dotazů, ale nechám to nakonec být. „Ale budu tě sledovat. Pokud uvidím, že je něco špatně, kašlu na naše domluvy. Jasný?" Po tomhle jen kývnu. A budu se muset smířit s tím, že Damon zná moje tajemství.

Po cestě zpátky jsme zakotvili s Damonem v baru. Prý se mu domů nechtělo a musela jsem mu objasnit tu věc s tou pitomou hrobkou. Samozřejmě, že se mi to nehodilo. Už tak jsem se bála, že se to dozví víc osob. Damon mi to prostě neulehčoval. Ale na druhou stranu byl jediný, s kým jsem se mohla bavit úplně normálně, aniž bych se musela nějak kontrolovat. Když jsme si objednali, neubránila jsem se, abych se nezaculila na toho roztomilého modrookého barmana. Prostě jsem jednala, jako každá teenagerka, která vidí hezkého kluka. Damon se na mě pobaveně koukl. „Awww, chudák Matt Donnovan. Teď si bude myslet, že jsi na malé chlapečky a bude se tě bát." Smál se a já ho prostě kopla do nohy. „Fakt vtipné. Já za to nemůžu, no." V takových situacích jsem zapomínala, že jsem prostě někdo jiný. Opřela jsem se o opěradlo židle a dělala jsem, že tam nejsem. Tohle byl fakt trapas. „Co si mě furt prohlížíš?" Ozvala jsem se po nějaké době mlčení, když se na mě Damon už asi 15 minut v kuse koukal. „Snažím si představit, jak vypadáš doopravdy?" Protočila jsem oči a zasmála jsem se. „To raději nechtěj vědět. Asi bys pak neusnul." Řekla jsem přehnaně vážně. „Wow, až tak? Tak mě to zajímá ještě víc." Hned mi to nedošlo, ale když jsem se pak k tomuhle rozhovoru vracela pořád a pořád dokola, vypadalo to, jako bychom spolu flirtovali. Musela jsem se vzpamatovat a myslet trochu racionálněji.

Ani nevím, jak dlouho jsme v baru seděli. Docela jsem se bavila. Damon byl celkem zábavný, i když mě občas štval svými poznámkami. Ale když mě začal hledat Rick, musela jsem pomalu mířit zpátky domů. „To už mě opouštíš?" Musela jsem se smát. „Ano, musím. Ty to přežiješ." Pohladím ho s hranou citlivostí po tváři a se smíchem se pak stáhnu. Chci ještě něco dodat, ale Damon se s takovým znechuceným výrazem koukne ke dveřím baru. Zvědavě se podívám stejným směrem. „Co se děje?" Snažila jsem se z jeho výrazu zjistit, co ho tak znepokojilo. Ale nic divného jsem neviděla. Kromě toho, že do baru vešli nějací dva muži, které jsem asi nikdy neviděla. „Ty je znáš?" Zeptala jsem se Damona, který mě ale pak už asi vůbec neposlouchal, protože se začal bavit s nimi. „Damon Salvatore. Jaké překvapení, že se znova setkáme po tolika letech tady." Začne mluvit světlovlasý muž. Na Damonovi jde vidět, že tohle setkání se mu vůbec nelíbí. Nějak si tu začnu připadat navíc. „To už vás stihli odněkud vystěhovat, že jste se vrátili tady?" I přes to všechno, si Damon svůj typický humor nechal při sobě. „Být tebou, dám si pozor na slova." Ustoupila jsem. Na tom světlovlasém chlápkovi mi něco vadilo. Kdyby ho ten druhý nezastavil, byl by snad po nás skočil. Damon mě pak za ruku raději odtáhl pryč z baru. Šli jsme vedle sebe mlčky asi pár minut. Jenže jsem to nevydržela a musela jsem se konečně zeptat. „Kdo to byl?" Damonovi se asi odpovídat nechtělo, ale nakonec to prozradil. „Klaus Mikaelson. A jeho bratr Elijah." Zastavila jsem se a ztěžka oddechovala. „Tohle není možné." Poletovalo mi hlavou. Chtěla jsem brečet, smát se. Toužila jsem se vrátit do toho baru. Po tolika letech jsem poprvé pohlédla do tváří svých dvou starších bratrů. Šokovaný výraz se změnil v šťastný. Asi jsem vypadala jako bych jela v nějakých prášcích. Damon se samozřejmě začal zajímat o mé zdraví. „Jsi v pohodě? Taky máš s nimi nepříjemné zkušenosti?" Konečně jsem se dala do pohybu. „Ne, vlastně jsem je dneska viděla poprvé." Nelhala jsem. Ale na to, abych řekla úplnou pravdu, bylo pořád ještě brzo.

_______________

Doufáme, že se vám díl líbí :3

Votes & comment potěší :)

Máme vás rádi xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥