Lost

12.Kapitola

Zase mi připadalo, že se osud pohnul tím správným směrem. Myslela jsem i optimističtěji a taky jsem víc věřila. Už mi nepřišlo nic tak složité, že bych to nezvládla. I přesto, že jsem stále měla pře sebou několik důležitých úkolů, nebála jsem se. Do všeho jsem se vrhala se vztyčenou hlavou.
Když jsem slíbila sourozencům a hlavně sama sobě, že si s Finnem promluvím, netušila jsem, do čeho se pouštím. Byla jsem sice připravena na vše, ale i tak mě ovládaly menší obavy. Klaus a Elijah zařídili, aby Esther byla z dohledu a nemohla tak moje plány zkazit. Proto jsem odhodlaně mířila do velkého domu, který patřil mé rodině. Vešla jsem a rozhlédla se. Podle instrukcí jsem věděla, kde mám jít. Finn mě ale nejspíš už zaregistroval, jelikož byl upír a ti slyší snad kilometry daleko. Našlapovala jsem nejistě po schodech nahoru. Před dveřmi, mířící do Finnovi ložnice, jsem se zastavila. Mírně jsem se o dveře opřela a přiložila k nim své pravé ucho, za účelem něco zaslechnout. Jenže v té chvíli se dveře otevřely a já ten nápor nevydržela a prostě jsem se rozplácla na podlaze. „Sakra." Zanadávala jsem si v duchu a proklínala jsem se, že opět jednám jako malé dítě. „Předpokládám, že důvod tvé návštěvy je mi známý. Ale myslím, že taky zcela zbytečný." Podívám se na Finna, který stojí nade mnou a podezíravě si mě prohlíží. I když mluví hodně rozvážně, mám z něj podivný strach. „No, já... Chtěla bych s tebou mluvit." Ani si neuvědomím, že stále sedím na podlaze a tvářím se, jako bych neuměla do pěti napočítat. Nějakou dobu trvá, než Finn opět promluví. Najednou ke mně natáhne svou ruku a já se ho nejistě chytnu. Tím se konečně dostávám zpátky na nohy a aspoň zase na chvíli vypadám, jako dospělá. „Ještě, abych tě uklidnila, tak jsem přišla sama. Z vlastní vůle. Nikdo mě nenutil." Ani nevím, proč jsem mu tohle řekla. Možná jsem ho potřebovala přesvědčit, že v tom jedu sama a tak nějak podvědomě jsem tím chránila ostatní sourozence. Finn jen přikývne a taktně mi naznačí, abych si sedla na jedno z křesel, které má v ložnici. On sám si sedne naproti mně. Asi, aby mě měl na očích. „Tak spusť." Pobídne mě, abych začala mluvit. Nemám sice představu, jak začít, ale rozhodnu se jednat narovinu. „Já vím, že mi nevěříš. Sice je mi to líto, ale nic s tím neudělám. A vlastně tě i chápu." Kouknu na něj. Je vidět, že mě poslouchá. I když ten jeho pronikavý pohled mě trochu štve. Počkám ještě chvíli, ale když je ticho, tak pokračuju. „Taky jsem jí měla ráda. A moc." Zřejmě jsem vybrala to správné téma, protože Finn konečně reaguje. Pochopil, o kom jsem začala mluvit. „Kdybys jí měla ráda, reagovala bys jinak." Dost vyčerpaně si oddechnu. Asi to bude opravdu těžší, než jsem myslela. Jenže se vzdávat nechci. „Ublížila mi." Finn se na mě podívá, jako by tomu nechtěl ani věřit. Poté mu pomalu odvyprávím svou krutou minulost. Nevynechám nic. Chci, aby pochopil, co Esther udělala a že si nezaslouží nic jiného, než pohrdání. I když mě celou tu dobu Finn poslouchal a vlastně ani zbytečně nepřerušoval, nakonec dost nesouhlasně zavrtí hlavou. Esther mu zřejmě vymyla mozek, jinak si to nedokážu vysvětlit. „To, co mi tu vyprávíš, je sice smutné, ale nedokážu tomu zřejmě věřit tak, jak by sis přála." Finn prostě vstane a tím je náš rozhovor zřejmě u konce. Zničeně se na něj kouknu a pak mě ve vteřině napadne něco, čeho možná budu litovat. Ale v tu chvíli mi to přijde, jako v pohodě. Vstanu taky a pak ho prostě chytnu za ruku. „Mám tě moc ráda, jsi můj nejstarší bratr. A kdyby tě Esther měla opravdu ráda, tak jak by sis přál, proč by ti potom lhala?" Lehce mu stisknu ruku a s takovým smutným úsměvem opustím místnost a pak i dům. Teď ho nechám samotného, aby si uvědomil, co je opravdu důležité.

Domů do hotelu se dostanu až docela pozdě. Nespěchala jsem, neměla jsem proč. Taky jsem byla smutná. Měla jsem takové zlé tušení, že Finn nakonec bude dál věřit Esther. Bylo mi ho líto. Hodně jsem taky přemýšlela, aby mi cesta ubíhala. Taky jsem napsala Klausovi smsku, s tím, že se pak sejdeme další den. Vpadla jsem do hotelového pokoje a automaticky jsem sáhla po vypínači. Když místnost ozářilo umělé světlo, naskytl se mi pohled na mužskou postavu, sedící na posteli. Byl to Damon, kterého bych tady zrovna nečekala. Lekla jsem se a dokonce i vyjekla. „Panebože. Jsi normální?" Vydýchávala jsem se a musela jsem se napít vody. Damon se pobaveně zasmál. „Fajn, příště budu vydávat zvuky, abych na sebe upozornil." Vlastně jsem se na něj zlobit nemohla. Naopak jsem byla ráda, že tu byl. Ty jeho hlášky mi chyběly. Překvapil mě. „Co tu děláš?" Jasně, byla jsem nadšená jeho přítomností, ale neubránila jsem se, abych nereagovala trochu drze. „No to víš, šel jsem náhodou kolem. A taky jsem ti chyběl." Jako by mě prohlídl dost přesně. Nervózně jsem se kousla do rtu, ale snažila jsem se vypadat vyrovnaně. „Aha, takže proto ses rozhodl, že mi přivodíš infarkt? Krásné." Zasměju se. „Ale fajn, chyběl si mi." Zašeptám pro sebe, jenomže jsem si jistá, že mě slyšel. „Takže ti nevadí, že jsem Mikaelsonová?" Napadne mě hned otázka a kouknu se na něj. „Kdyby mi to vadilo, nejspíš bys to poznala." Mrkne na mě a já se s tím svým spokojeným výrazem ve tváři konečně uklidním.

S Damonem jsem nakonec prokecala skoro celou noc. Vyprávěla jsem mu o mé minulosti a tak různě. On mi pak řekl, co se stalo s Rickem. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem ho nechala tak trpět. Ale zatím jsem jednat nemohla. Další den jsem se opět vydala na místo obvyklého setkání. To, co jsem ale viděla, mi doslova vyrazilo dech. Byly tu ségry, Klaus, Kol i Elijah. A tentokrát se objevil i Finn. V duchu jsem si asi milionkrát poděkovala, jaká jsem skvělá. Koukla jsem na něj a s úsměvem jsem mu naznačila poděkování. Finn jen kývl a dokonce jsem si byla jistá, že mi úsměv opětoval. Tahle sentimentální atmosféra ale netrvala dlouho. Teď mě totiž táhlo něco jiného. Když tu byly všichni mí sourozenci, mohla jsem to znova zkusit. Tázavě jsem se ještě po všech podívala, ale pak jsem prostě jednala. Opřela jsem se o dveře hrobky a ty konečně začaly povolovat, až se úplně otevřely. S nadšením jsem vešla dovnitř a ostatní jsem měla v patách. Jak jsem přepokládala, byla tu jediná rakev. S malou pomocí jsem se do ní dostala a po dlouhé době se mi dostaly do očí slzy. „To jsi ty?" Zeptala se Rebekah a prohlížela si blonďatou dívku, mě, ležící v rakvi. Kývla jsem. „Jsi kus, ségra." Kol samozřejmě nezapomene pronést nějakou vtipnou poznámku. „Tak to díky." Zasměju se tomu. Všichni mě vlastně v rakvi dost zvědavě okukují. „Tady už jsi nám podobná." Prohodí Klaus a já se na něj pousměju. Jako bych mu to tenkrát neříkala. Po chvíli ale kouknu na Freyu, která vypadá, že jí něco napadlo. Stane se to vlastně během chvíle. Ostatní, kromě mě a Freyi z místa odejdou a místo začnou pohlcovat kouzla. I já začnu cítit, že mě opouštějí síly a pak se prostě svezu na podlahu. Umřu. Kolem mě je tma. Vnímám opět jen napůl, ale vím, že mě zase někdo začne k sobě volat. Pak konečně otevřu oči a nadechnu se. „Jak vypadám?" Zeptám se zcela zbytečně a Freya se jen pobaveně zaculí. Vlastně to poznám sama. Ten hlas. Do ruky si vezmu pramen svých vlasů a zběžně se prohlédnu. „Tohle jsem opravdu já." Vypadne ze mě nakonec spokojeně.

_______________

Ahoj :3 <3 Tak se pomalu blížíme ke konci :( :D Snad vás povídka stále baví :) Tak čtěte, komentujte, kritizujte... :D :3

Comment & votes potěší :)

Máme vás rády xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥