Lost

13.Kapitola

Konečně to bylo tady. To dlouhé čekání se mi posléze vyplatilo. Pořád jsem v duchu děkovala svým skvělým sourozencům, díky kterým jsem tu mohla být. Naplno jsem si užívala každou vteřinu ve svém těle. Nevím, čím to bylo, ale do téhle doby jsem si připadala neúplná. A teď, když jsem to byla zase já, mi už nic nebránilo dotáhnout to až do úplného konce.
Po tom mém velkolepém návratu se vrátil vše do starých kolejí. Díky mým sestrám a pár nezbytnostem se dokonce i můj vzhled přizpůsobil moderní době. Vlastně jsem dokonale zapadala. A taky jsem se konečně mohla chovat, jako puberťačka, aniž bych vypadala, jako blázen. Tělo Jo jsme s Freyou pečlivě ukryly a zabezpečily kouzlem v mém hotelovém pokoji. Párkrát mě napadlo, co by na to asi říkal personál hotelu, kdyby věděl, že ukrývám mrtvou ženskou. Nejspíš by na mě povolali přinejmenším FBI a v novinách by o mně psali, jako o kruté vražedkyni. Při těch myšlenkách jsem se musela zasmát. Občas si říkám, kde se to ve mně bere. Každopádně jsem se ale musela začít přece jen chovat trochu dospěle. Měla jsem v plánu ještě hodně důležitých věcí.

Dnešní den jsme trávili všichni společně. Vymýšleli a plánovali jsme tu naší tajnou misi Jak se zbavit matky. I když u některých nápadů, co byly vyřčeny, jsem si myslela, že musíme být naprosto zoufalí. „Měli bychom jí prostě zabít a pak zakopat v lese." Ozval se Kol po nějaké době mlčení. Všichni, jako na povel jsme se na něj otočili. „Opravdu dospělé, Kole." Bylo vidět, že Klaus nápady svého mladšího bratra nebral vážně. Elijah se k tomu nějak nevyjadřoval a Finn se tvářil trochu zamračeně. A Rebekah s Freyou asi jako jediné přemýšlely. Jen já se zdržovala trochu stranou. Nervózně jsem se kousala do rtu a odhodlávala jsem se, abych ostatním něco prozradila. Pár dní nazpátek se mi totiž zdál sen. Nebyl to vlastně sen, ale předtucha. Moje schopnosti se opět hlásily o slovo a já si na to těžko zvykala. „Zabít jí nedokážeme. Skončilo by to špatně." Promluvila jsem nakonec. Ještě než se někdo zeptá, raději pokračuju. Stejně bych musela, tak to zbytečně neprodlužuju. Proto jim povím o svých schopnostech vidět věci, které ostatní vidí, až se stanou. Všichni to dost fascinovaně poslouchají. Trochu jsem se toho bála, že mě odsoudí. Ale nakonec to dopadne tak, jak nejlépe může. „No a vlastně proto jsem i věděla, že matka tě dala pryč, Freyo. Věděla jsem to, aniž bych tě znala." Oznámím jí tu skutečnost a Freya se na okamžik zatváří zaraženě. Ale po chvíli se usměje. „Mám pocit, že jsem o tobě taky věděla. Zdálo se mi o tobě. Ale dávala jsem to za vinu svému dětství a pak jsem to prostě vytěsnila." Tahle informace mě dost překvapí. Možná bych měla ještě něco dodat, ale uznám, že slova jsou stejně zbytečná. Proto se natáhnu po její ruce a vděčně jí stisknu. Obě zřejmě pochopíme, co si myslíme, a proto tuhle konverzaci ukončíme. „Myslím, že mám nápad, co s Esther nakonec udělat." Dodám ještě a pochvíli všechny do svého plánu zasvětím.

Všechno bylo do detailu naplánované. Mělo to vypuknout dneska odpoledne. Připadala jsem si, jako v pohádce. Princeznu uvězněnou ve věži zachrání a ona se pak pomstí zlé čarodějnici. Takové dětinské nápady mě přepadaly teď pořád. Možná to byly následky z mého zkaženého dětství. Asi jsem si to tímhle nějak kompenzovala. Každopádně jsme všichni věděli, co máme dělat. Věděla jsem, že Esther není hloupá a jen tak něčemu neuvěří. Hlavní úlohu měl v tomhle Finn. Sice jsem ho musela chvíli přemlouvat, ale nakonec se mi to podařilo. Bylo zvláštní, jak mi začínal tak rychle věřit a taky, že si mě oblíbil. Měla jsem ho ráda. Tak jako jsem měla ráda všechny své sourozence. Ale nejblíže jsem měla ke Klausovi. Byla jsem jeho malá sestřička a on můj velký brácha. Chránil mě, pomáhal mi. A byl to on, kdo mi podal pomocnou ruku, když mě všichni zavrhli. V každém případě jsme se měli všichni setkat na místním hřbitově. Zase hřbitov. Asi jsme si ho nějak zamilovala. Nebo jsem jen potřebovala naladit správnou atmosféru.

„Docela ráda bych věděla, co tohle znamená?" Samozřejmě, že se Esther snažila pátrat nad účelem téhle návštěvy. Sledovala jsem to prozatím z malého úkrytu. „Můžeš mi to nějak vysvětlit, Fine?" Chudák Finn nějak na to nedokázal nic říct. A právě v tuhle chvíli jsme se postupně všichni objevili. „Ber to jako menší rodinné setkání, matko." Musela jsem se usmát. Líbilo se mi, jak Klaus reagoval. Vždycky to dokázal tak zlehčit. „Mohla jsem předpokládat, že jsi za tím ty, Niklausi." Matčin chladný tón hlasu jsem nesnášela. A proto jsem konečně mohla ukázat i já, co si o tomhle myslím. „Vlastně jsem si tuhle malou hru vymyslela já, matko." V tu chvíli se Esther zarazila. Tohle bylo poprvé za tu dlouhou dobu, co mi pohlédla do tváře. Ale tentokrát jsem v ní neměla tu pošetilou lásku k ní, ale odpor a pohrdání. „Bethany?" Zašeptala a já jsem se usmála. Bylo očividné, že jsem jí rozhodila. „Chtěla bych ti totiž oplatit veškerou péči a lásku, kterou si mi od narození věnovala." Vypadlo ze mě a pokusila jsem se neplakat. Zase se mi totiž vracely vzpomínky. Když se Esther vzpamatovala, rozesmála se. Jako bych právě řekla nějaký vtip. „Drahá Bethany, víš moc dobře, že si zahráváš s ohněm. A i když si získala na svou stranu pár pošetilců, jsi na tom pořád stejně." Odvypráví mi, jako nějakou básničku. V tu chvíli to vypadá, že se někteří z nás neudrží a prostě zaútočí. Takhle to ale nechci. Ano, přeji si, aby Esther trpěla, ale chci to udělat jinak. „Klausi, no tak." Chytím ho za ruku a snažím se ho stáhnout k sobě, aby neudělal nějakou hloupost. Pak se stane ale něco, co by nikdo z nás nečekal. „Měl by si tu malou poslechnout, Niklausi. Má víc rozumu, než ty." Tenhle hlas jsem nikdy neslyšela. Zamrazilo mě. Otočila jsem se a pohlédla na, pro mě neznámého, muže. Přemýšlela jsem, o koho jde. A taky, proč zná Klause jménem. „Co ty tu děláš?!" Klaus ho očividně zná taky a není z jeho přítomnosti dvakrát nadšený. Očima těkám po ostatních a snažím se zjistit pravdu nebo aspoň něco víc. Na tohle mi odpoví Freya. „Otče..." Její oči se rozzáří a asi jako jediná projeví nějakou pozitivní emoci. Ostatní se tváří tak nějak neurčitě. O tátovi jsem toho nikdy moc neslyšela. A vlastně od mého návratu ze světa mrtvých a začlenění mezi sourozence, jsem se spíš zajímala o matku a pomstu. Trochu jsem se styděla. Na dalšího důležitého člena mé rodiny jsem zapomněla, ani nevím jak. Najednou se mi do očí dostanou slzy. Ani jsem nezpozorovala, že tu vznikla menší výměna názorů. Taky mi nedošlo, že tu stále stojím na místě a skoro zbožně na něj koukám. Když to nikdo nečeká a poznám, že je ta správná chvíle, tak se nadechnu a prostě na sebe upozorním. „Tati." Vydechnu a poté se mi takovým zvláštním způsobem uleví.

_______________

Zdrvíme s novou kapitolkou :3 doufáme, že se vám kapitoly líbí:3
Už se skoro blížíme ke konci :) Zbývá nám 1 kapitola a epilog :o

Comment & votes potěší :)

Máme vás rády xox

SupernaturalGirl22 and Vee♥