Lost

14.Kapitola

Rodina je všechno. Když jí nemáme, toužíme po ní. Když jí dostaneme, musíme se jí opět vzdát. Ale i tak jsem se této chvilkové příležitosti hodlala chytnout a nepustit jí, dokud to půjde. Všechno pomalu šlo do toho úžasného konce. A já musela vytrvat.
„Co jsi to řekla, děvče?" Hlas mého otce mě docela vyděsí. Ne, že bych byla nějaká malá ustrašená holka, ale moje odvážlivost mě občas překvapuje. Automaticky jsem víc přitiskla ke Klausovi, abych měla pocit bezpečí. Sama nevím, jak bych měla reagovat. „To je Bethany, naše sestra. A taky tvoje dcera." Nejspíš bych jednou měla Freyi poděkovat. Mám totiž pocit, že ona je jedna z mála, která zachraňuje situace. Ostatní nic neříkali. Někteří jen nejistě přikyvovali, jiní dělali, že se jich to netýká. A já měla pocit, že jsem opět měla mlčet. „Nevím, co to tu hrajete za hru, ale radil bych vám, abyste mi to vysvětlili. Ihned." Toho se leknu o něco víc, ale když už jsem se do toho dala, musím to dotáhnout až do konce. Vysmeknu se s Klausova držení a pár kroky se dostanu blíž ke svému otci. „Je to pravda. Jsem Bethany. Bethany Mikaelsonová. A tohle jsou mí sourozenci. Esther je má matka a ty jsi můj otec." Vypadne ze mě, aniž bych se stačila nadechnout víc, jak jedenkrát. Otec se ke mně víc přiblíží a já překvapeně zamrkám očima. Nebojím se. „Dcera? Mám jenom dvě dcery a ty stojí támhle. Takže pokud je tohle nějaký hloupý vtip, budeš toho litovat, děvče." Zašeptá tím, pro mě, nejhorším hlasem. „Měl by ses zeptat Esther. Ta ti poví úžasný příběh o tom, jak nám lhala. Vlastně i tobě." Jsem ráda, že se Klaus snaží. Nevzdává to, i když to vypadá beznadějně. „Vážně?" Otec se podívá na Esther, ale nevypadá to, že by se chtěla k něčemu přiznat. Jenže jak je vidět, tohle jako odpověď mu nestačí. Rychlostí se k ní přiblíží a chytí jí pod krkem. Zase zahlédnu ten strašlivý upíří obličej. Ale spíš, než bych se bála, fascinuje mě to. „Je to moje dcera? Mluv!" Křičí na ni, jak smyslů zbavený. „Nevím, o co se tu snažíš." Esther opravdu chybí jeden důležitý orgán a to mozek. Protočím očima, nějak si o tomhle myslím své. „Tak je to moje dcera?!" Je vidět, že se Esther možná trochu bojí, i když se to snaží skrývat. „A kdyby to byla pravda?" Nerozumím, jak může být Esther tak moc klidná. Tohle bylo asi až moc. Jak zjišťuji, otec zřejmě nebude mít moc klidnou osobnost. Najednou se zakousne Esther do krku. Tohle jsem viděla poprvé. Zaslechla jsem výkřik a pak ho prostě od sebe odhodila. Teď byla Esther oslabená, a proto jsme se do toho s Freyou pustily. Kouzlo jsme znaly a tak jsme začaly. Šlo to těžce a hlavně docela pomalu. Musely jsme se při tom i bránit protiútokům. Mikael, jak jsem pochytila otcovo jméno, se snažil útočit také. Pořád křičel na Esther, že mu lhala a že bude trpět. Jenže to nakonec dopadlo tak, jak jsme očekávali. Když Esther padla k zemi a vypadala, jako mrtvá, oddechla jsem si. Objala jsem Freyu a asi tisíckrát jí poděkovala. „A co teď?" Reagovala trochu nejistě Rebekah a koukala po mně, jako bych jediná znala odpověď. I když to vlastně byla pravda. „Teď jí zavřeme. Chci, aby poznala to, co jsem zažívala já." Zbýval jí dát do rakve a zapečetit kouzlem. To už jsem nechala na sourozencích. Teď jsem si potřebovala promluvit s tátou. Nejistě jsem přistoupila blíž a posadila se na rozbořenou zídku. „Mrzí mě to. Nedovolila mi být, jako ostatní. Držela mě zavřenou." Spustím, aniž bych čekala na nějakou reakci. „Ona..." Chci pokračovat, když mě Mikael přeruší. „Lhala. Ale měla jsi mě nechat, aby dostala zasloužený trest." Povzdychla jsem si. „Je potrestaná, víc, než dost." Řeknu docela potichu. Najednou se ke mně Mikael dostane pár kroky. Nevím, co mám čekat. Tváří se dost naštvaně a já už se vidím přinejmenším upálená na hranici za své nelidské zacházení s kouzly. „Takže Bethany? Jsi podobná svým sestrám." Konečně se pousměju a ze srdce mi spadne obří balvan. „Já vím. To ty vlasy." Vypadne ze mě další blbost, která mě právě napadla. Opět si připadám, jak z ústavu. Docela ráda bych věděla, po kom tohle mám. Ale jak to tak vypadá, na přemýšlení budu mít ještě dostatek času. Jenže mě napadne ještě něco, co musím udělat. Své štíhlé ruce jsem z ničeho nic obmotala kolem svého otce a prostě mu vpadla do náruče. „Tati..." Šeptala jsem. Tohle bylo další přání v mém pomyslném seznamu, které jsem si mohla odškrtnout.

S tátou jsem trávila těch pár dní, co byl ve městě. Neptala jsem se, proč ho ostatní, kromě Freyi moc nemusí. Nebo jsem spíš nechtěla otevírat staré rány. A pak byl zase klid. Tedy povědomě. Měla jsem ještě poslední úkol. S tím mi pomohla Freya. A tak se stalo, že se mi podařilo přivést Jo opět k životu. Byla chudák zmatená, nevěděla, co se stalo. Bála jsem se, že mě bude nenávidět, za to, co jsem jí udělala. Jenže jsem zjistila, že je Jo vlastně úplně bezvadná. Obě jsme se tomu nakonec dost zasmály. Hlavně se jí líbila ta scéna, když mě Rick přistihl u zrcadla s rukama na prsou. „Umím si živě představit, jak se tvářil." Pořád nedokážu pochopit, že není naštvaná. I přes to všechno, co jsem jí tu řekla a prozradila, mě stále bere, jako svou kamarádku. „Jo? Ty se na mě vážně nezlobíš? Ublížila jsem Rickovi. A zřejmě i tobě." Podívám se na ní pořád trochu provinile. Jo mě z ničeho nic chytne za ruku. „Beth, jsi ta nejhodnější holka, kterou jsem poznala. Záleží ti na ostatních. Mohla ses na mě vykašlat, a přesto jsi riskovala a vrátila si mi život. Tohle ti nezapomenu." Pak mě Jo obejme, ale já se rozpláču. Jsem nějaká citlivá poslední dobou. „Ale Rick mě nenávidí. A to jsem mu to vysvětlila." Vzlyknu, když mě Jo něžně hladí po vlasech a snaží se mě utěšit. Připadám si, jako bych mluvila se starší sestrou nebo vymyšlenou skvělou mámou. „Ale no tak. Rick ti odpustí. Bude to v pořádku." Mě vlastně nic jiného nezbývá, takže souhlasně přikývnu a nechám to osudu. Jo mi prostě dodává malou naději, že to bud opravdu dobré. „Napíšu Damonovi." Oznámím nakonec, i když se toho setkání, které si přeju, bojím. „Beth? Ty a Damon...?" Kouknu šokovaně na Jo a lehce zčervenám. „Ehm, cože? Ne, on ani neví, jak vypadám. Bavila jsem se s ním jen, když jsem byla tebou." Nechápu, jak jí to mohlo napadnout. „Fajn." Sice to mělo nejspíš vypadat, že mě Jo pochopila, ale z jejího tónu hlasu a pobavenému úsměvu, jsem poznala, že si o tomhle myslí zcela něco jiného. Jen doufám, že tohle zapomene, co nejdříve...

_______________

Ahojky! :) Poslední kapitola a pak následuje už jen Epilog, tak doufáme, že se vám to bude líbit! :)

Votes & comments potěší:)

Máme vás rádi♥

-SupernaturalGirl22 and Vee♥