Lost

3.Kapitola

Zvyknout si je těžší, ale vytrvalost mi nedovolovala, abych se vzdávala. Tohle musel být asi nějaký ten osud. Jinak jsem si to vysvětlit ani nemohla. Proč by mě taky po tolika letech přilákalo kouzlo zrovna do těla téhle mladé ženy? Přemýšlela jsem a došla jsem k závěru, že možná mám něco přece jen s Jo společné.

Opět uběhlo několik dlouhých dní. V hodně věcech a situacích jsem přestala být tak nejistá a začala jsem je dělat automaticky. Pořád jsem sice měla jisté mezery, ale i ty jsem pomalu vyplňovala. A tak jsem se začala soustředit na něco, pro mě, mnohem důležitějšího. Chyběla mi rodina, kterou jsem ztratila. A taky moje tělo. Ztratila jsem toho vlastně hodně. Díky matky, ke které jsem necítila nic, jen pouhou nenávist. Ona byla původcem toho, že jsem byla skrytá a nakonec vlastně i ztracená. Tak moc jsem toužila jí znova spatřit a povědět jí, co si o ní myslím. Nikdy jsem se k tomu neodvážila. A když jsem došla do toho stavu, kdy bych to i zvládla, byl konec. Konec mého ubohého a vlastně i krátkého života. Co já vlastně dokázala? Nic. Tím, že jsem za těch 17 let života znala jen ty čtyři stěny, které mě měly pomyslně chránit před světem, jsem toho ani moc dokazovat nemohla. Častokrát jsem v těch mých temných dobách slýchávala veselý křik dětí, které si hrály někde blízko. Toužila jsem na ně zavolat a hrát si s nimi. Ale bála jsem se. Ano, já Bethany Mikaelsonová jsem se bála. Ale ne toho, že by mě odmítli, ale toho, že by se na mě moje matka zlobila. Milovala jsem jí. Tu osobu, která si to nezasloužila. Jenže to se naštěstí změnilo a všechny city, které jsem si k ní vypěstovala, zmizely. „Nenávidím jí a chci, aby trpěla přesně tak, jak jsem trpěla já." Začínala jsem si uvědomovat, že psychopatické geny se na mě docela zjevně podepisují. Lekla jsem se svých myšlenek a rychle zatřepala hlavou. „Bethany, vzpamatuj se! Jsi lepší, než ona!" Uklidňovala jsem se docela nahlas. Ale věděla jsem, že můžu. Byla jsem doma sama a tohle mi vlastně vyhovovalo. V tuhle chvíli jsem možná vypadala, jako blázen, který si povídá sám se sebou a má psychopatické myšlenky. Potichu jsem se zasmála a měla jsem o sobě dost vtipné mínění. Koukla jsem se na hodiny, které mi napovídaly, že mám dost času. Obula jsem si boty, do ruky vzala tmavě modrou bundu a vyšla z bytu ven.

Damon se dneska celý den nudil. Jeho nejlepší kámoš Rick byl bohužel v práci. Ne, že by se nedokázal nějak zabavit sám. Spíš naopak, vždycky si našel nějakou zábavu. Jen dneska bylo něco jinak. Možná chvilkový pocit, kdy se nám nic nechce a nic nás nebaví. Nějakou dobu se tedy snažil volnou chvíli zahnat tím, že mířil vtipné narážky na svého bratra. Ale i to ho brzo omrzelo. Proto se nakonec sebral a odešel načerpat síly do baru. Možná mu to přišlo, jako nejlepší nápad a doufal, že po té návštěvě bude zase v pohodě. V tuhle brzkou dobu tam nebylo naštěstí moc lidí. Objednal si svou oblíbenou whiskey a sedl si ke stolku, kousek od okna, kterým bylo vidět ven. Popíjel a občas se koukl, co se děje kolem i venku. Nic z toho ale nebylo nějak převratně zajímavé. Co ho ale najednou upoutalo, byla postava mladé ženy, která právě procházela směrem přes náměstí někam neznámo kam. Samozřejmě v té ženě poznal hned okamžitě Jo. Na první pohled nebyla nijak podezřelá. Rick nedávno tvrdil, že zase začíná být normální, což byl docela velký pokrok, od té doby, co se chovala divně. Asi by to neřešil a nechal jí jít. Jenže mu to nedalo. Dopil zbytek whiskey ve skleničce, zaplatil barmance a pak se vydal zjistit, co má tahle znovuzrozená Jo v plánu.

Z bytu jsem zamířila přesně tam, kam jsem potřebovala. Zjistila jsem si před pár dny, když jsem se snažila zapamatovat cestu domů na mapě, kde se tu nachází místní hřbitov. Nevěděla jsem, zda tam najdu, co potřebuji, ale zkusit jsem to přece musela. Párkrát jsem se otočila, abych zjistila, jestli mě někdo nesleduje. Ale když jsem nezpozorovala nic, co by mě mělo znepokojovat, šla jsem dál. „Doufám, že pak trefím zpátky." Znělo mi v hlavě a s takovým tím strachem jsem koukala kolem dokola a hledala nějaké záchytné body, abych si zapamatovala cestu. Konečně po pár minutách chůze jsem narazila na bránu, která oddělovala hřbitov od okolního světa. Musela jsem se zasmát. Přišlo mi to naprosto nelogické. Hned co jsem prošla skrz, projela mnou taková zvláštní vlna energie. Chytla jsem se nejbližšího náhrobku a snažila se to rozdýchat. „Tak to bychom měli." Řekla jsem do prostoru skoro nadšeně. Naštěstí tu nikdo nebyl. Tohle muselo být to místo, které jsem potřebovala, abych našla to, po čem jsem toužila. Cítila jsem veškerou tu magii, která kolem mě proplouvala. Teď mi začalo docházet i to, proč jsem se objevila zrovna v tomhle zapadlém městečku. Jenže než jsem začala pátrat víc, rozezněl se v kapse mé bundy mobilní telefon. Trhla jsem sebou, ale už to nebylo tak moc, jako poprvé. Vylovila jsem ho a jedním pohybem jsem hovor přijala. „Jsem venku. Šla jsem se jen projít. Za chvíli jsem doma, slibuji." Nechtěla jsem se zbytečně vybavovat a navíc další podrobnosti o mém výletu by mohli Ricka vystrašit. Mobil jsem schovala a pak se vydala zase nazpátek.

Když se Damon vydal po stopách Jo, netušil, kde se nakonec objeví. Nerozuměl tomu. Přemýšlel, proč zrovna hřbitov. „Že by pořád bylo něco špatně?" Říkal si potichu sám pro sebe a pozoroval Jo z dálky. Chtěl přijít na to, co dělá a zrovna na tomhle místě. Možná tu měla někoho, kdo jí umřel a vzpomněla si na to. Ale na to moc nevsázel. Přesvědčilo ho i to její zavrávorání. Měl chvíli nutkání jí běžet na pomoc, ale tohle zavrhl, když viděl její spokojený úsměv. Začal si o ní myslet, že to vážně nemá v hlavě v pořádku. Vydal se za ní, hned co opouštěla to temné místo. „Jo!" Zavolal na ni, aby jí zastavil, ale nic. „Jo, halooo!" Zase nic. Proto se na to vykašlal a přemístil se před ní. O nadpřirozenu ona přece taky věděla. Nebo ne?

Konečně jsem mohla být zase spokojenější. S úsměvem jsem se vracela zpátky k domu. Ani jsem neměla najednou obavy, že bych netrefila. Jenže pak se mi najednou skoro zastavilo srdce. Přede mnou se objevil ten černovlasý kamarád od Ricka. Sakra, jak se jmenoval? Nemohla jsem si vzpomenout, ale tohle mě trápilo nejméně. „Takže on je upír? No bezva." Pomyslela jsem si a snažila se tvářit, že mě to nepřekvapilo. O těch nadpřirozených jsem slyšela už dřív. „Volal jsem na tebe, ty jsi neslyšela?" Zamračil se a podezíravě si mě prohlížel. Já se zamyslela a snažila si uvědomit, jestli na mě teď někdo volal. „Jo? Jsi v pohodě?" Zeptal se, aniž bych nějak reagovala. No, jo, už mi to došlo. Zapomínám na své jméno. „Jasně. Promiň. Jen jsem se zamyslela. A ne, neslyšela jsem." Pousmála jsem se. „Awww, nejsi ty zamilovaná?" Začal se pitomě usmívat a já protočila oči. „Vtipné. No, já spěchám, takže se měj." Drcla jsem do něj, abych mohla projít a snažila jsem se mu zmizet z dosahu. Až pozdě jsem si uvědomila, že tohle možná nebyla obyčejná reakce dospělé ženy. Byla jsem přece teenager a občas jsem to prostě zapomínala skrývat. Tohle se mi ale brzy mělo vymstít.

________________

Ahojky :3 Tak opět přidáváme novou kapitolku k povídce. :) Snad se líbí a budete číst dál. :)

Votes a comments potěší :)

Máme vás rádi xx

SupernaturalGirl22 and Vee♥