Death // h. s. (CZ / SK TRANSLATION)

FOUR

Adeline se uplakala ke spánku, tu noc ji Harry sledoval. Něco na ní bylo tak beznadějné, což ho dělalo šťastným. Zkroucený a šílený, ale to Harryho žaludek převrátilo, což bylo vše, na čem mu záleželo. 

Adeline se probudila s krvácejícím zápěstím od toho všeho zápasení a tahání. Seděla tam, zírající na její palce a pak na její bledé nohy. 

 „Oh, zlato," řekla sestřička mateřským hlasem a uvolnila její nohy a zápěstí a pak je zabandážovala. Skvěle, teď to vypadalo, jako by se sebepoškozovala. 

„Doktorka tě chce dneska vidět." Sestřička ji poplácala po tváři a pomohla jí na vozík. Harry zúžil oči a posadil se na postel. Sestřička vezla Adeline chodbou a do vyšetřovny. Adeline byla příliš vyčerpaná, aby se hýbala. 

„Dobrý den, doktorko Wintersová," zamumlala. 

„Ahoj, Adeline. Jak se dneska máš?" usmála se. Něco na jejím úsměvu bylo tak falešné, to přimělo Adeline znechuceně se přikrčit. 

„Fajn," zamumlala a sestřička odešla. 

„Tak, zlatíčko, vidím tady, že ses zhroutila dvakrát za týden." Nezhroutila jsem se, on to způsobil.

„Byly to nehody." Pokrčila rameny. Doktorka Wintersová přikývla a zavřela notes. 

„Takže co tvé noční můry? Nějaké nedávno?" zeptala se doktorka Wintersová, otevírající notes znovu. 

„Ne, žádné." Adeline se nejvíce snažila, aby moc neřekla. „Doktorko, mám otázku." Vzpomněla si Adeline na toho kluka, který jí řekl, že dostane elektrošokovou léčbu. 

„Jistě, zlato. Ptej se." Znovu se usmála. 

„Co ten kluk, co řekl, že potřebuji EST?" 

Její oči pátraly po místnosti, když uslyšela mou otázku. Začala se smát. 

„Oh, zlato, kdo to řekl?" znovu se zasmála. Adeline byla teď kvůli ní zmatená. Za ní, stál tam s křídou v ruce. Začal něco psát na tabuli. „HAHAHAHAHAHAHAHAHAHA" Její oči se rozšířily a podívala se zpátky na doktorku. Začala se nepohodlně vrtět na její kolečkové židli. 

„Není tady nic jako EST, ta metoda nikdy nefungovala, tak ji zrušili." Usmála se a pak ta nejhorší věc, jakou si mohla představovat, se stala. Přetrhl její krk. Adeline křičela a vypadla z vozíku. Jeho smích naplňoval celou místnost. Harry si to užíval. Krev byla všude, v další sekundě visely stáhnutá těla ze stropu. 

„O můj bože!" ječela a odkopala se do rohu místnosti. Někdo třásl s jejím ramenem. 

„Adeline! Adeline!" byl to ženský hlas. 

„Běž ode mě!" ječela, přičemž si zakrývala uši a pevně zavřela oči. Jeho smích byl posměvavý. 

„Máme ji." Hlídači zvedli Adeline a ona se vytrhla pryč. 

„Ale-." Adeline se podívala na doktorku a ona byla úplně v pohodě. Na tabuli byly rovnice a žádná těla nevisela ze stropu. 

„Vezměte ji na samotu." Adeline mohla vidět smutek v doktorčiných očích. Opravdu se snažila Adeline pomoct, aby ji dostala z téhle pekelné díry. Adeline byla na samotce po 48 hodin. Seděla v rohu, nehýbající se ani o centimetr. Harry seděl na její posteli, pozorující ji. Byl nejistý, jestli by měl být viditelný nebo ne. 

„Vím, že tam jsi," povzdechla si Adeline, přitahující si kolena blíže k sobě. Objevil se a podíval se na ni. 

„Bu." Jízlivě se zasmál. Adeline byla opravdu kvůli němu unavená a naštvaná. 

„Aww, no tak, zlato." Uchechtl se Harry, sedající si vedle ní. Ignorovala ho. 

„Ignoruješ mě? Au. Jsem zraněný," rozčiloval se. Převrátila oči a otočila se pryč. Všechno zčernalo, místnost teď byla intenzivně černá.

„Nepřevracej na mě oči. Slyšíš mě?" strčil ji proti zdí a zvedl ji s rukou na jejím krku, aby ji přišpendlil nahoře. Harry cítil, že se něco odlouplo od jeho těla. Otočil hlavu od ní a odtáhl se. Adeline byla vyděšená z toho, co se právě stalo, když najednou zmizel. Spadla na podlahu a místnost se vrátila do normálu. Adeline byla v pozoru.

++++++

Harry se vrátil do suterénu. Házel židlemi a rozbíjel sklo. 

„Ne! Neudělám to!" vrčel hlasitě a shazoval mušle na zem. 

„Musíš, to je to, co děláš." 

„Může zůstat tady déle!" ječel Harry, mlátící pěstí do stěny, až jedna cihla praskla. 

„Musíš."

***
Co si myslíte o tom konci a o tom, že má Adeline pořád takové halucinace?😊😊

Edited.