Sbírka různých námětů

Vězeň

Stojím čelem ke zdi v malé místnosti s podlahou z neidentifikovatelného materiálu, ruce mám spoutané za zády a před očima kamennou zeď. Je to hodně stará zeď plná vlhkosti a plísně. Nedokážu si představit, jak dlouho tady stojí... a neodvážím se hádat, jak dlouho tu stojím já.

Sleduju skvrnu slunečního světla prostupujícího zamřížovaným úzkým oknem vyzděným asi dva metry nad podlahou, jak se pomalu přesouvá po holých kamenech. Vždy osvítí kousek a posune se dál.

Je to jako když paprsky prostupují sytě zeleným listím na okraji lesa, vítr si pohrává v trávě, která mu na to odpovídá tichým šustěním. Nad zelenkavými stonky se kývají hlavy pestrobarevných květin a lákají drobné motýly a hmyz. Na druhém konci louky jsou k zahlédnutí střechy vesnických domků.

Vše vypadá tak klidně a mírumilovně, jen se natáhnout na vyhřátou zem, dát si ruce za hlavu a pozorovat načechrané obláčky plující modrou oblohou.

Na mých rtech se nad tou představou podvědomě vytvoří mírný úsměv, ale pak zase zaostřím na studenou zeď a jsem zase v realitě. Sluneční skvrna se během mého snění přesunula o notný kus dál.

Přenesu váhu na druhou nohu, suchá tráva pode mnou zašramotí a vyděsí šedivou myšku schovávající se v teple zažloutlých stébel.

Jako kdybych viděl seník pod střechou bohatého statku, kde se krčí strakatá koťata, jejich mourovatá máma prolézá jednotlivé kopičky sena a hledá drobné hlodavce k utišení hladu. Drobné tlamičky poloslepých mláďat vydávají kňučivé zvuky jen vzdáleně připomínající kočičí mňoukání.

Vzduch je nasycený sladkou vůní sena čekajícího na zimu, kdy bude využito dle potřeb. Kočka se najednou nakrčí, vskočí do obzvláště velké kupy a rozvíří tím mračno prachu dráždící mě v krku, takže se poddám bolestnému záchvatu kašle, až mi do očí vstoupí slzy a zlomím se v pase.

Když to vše rozdýchám a slzy zaženu zběsilým mrkáním, vidím zase kolem sebe tmavý kámen zdí cely.

Za těžkými dveřmi na chodbě se ozvou kroky. Vedou dalšího vězně? Další nešťestník zkončil ve vychrtlých pařátech zmrzlého vězení?

Zvuk kroků mi rezonuje v uších a vede mou mysl opět pryč z těchto zapáchajících míst někam daleko za hory, pole i řeky.

A najednou stojím na rušné návsi. Kousek ode mě proběhne malé děvčátko a za ním v těsném závěsu černovlasý klouček, kterému u nohou poskakuje střapatý, vesele štěkající pes.

Na protější straně návsi stojí pekárna. Čerstvé housky a chleby vyskládané na deskách stolků před prosklenou stěnou voní tak že je můžu téměř cítit.

Najednou se dveře krámu otevřou a z nich vyjde mě dobře známá dívka. Azurová sukně se jí vlní kolem nohou, zlaté vlasy má úhledně spletené do dlouhého copu a oči jí září poměnkovou modří. Projde kolem mě a věnuje mi zářivý úsměv, který hřeje hluboko, v samém nitru, až u srdce.

Znenadání za mnou zavržou dveře a já se úlekem otočím. Očekávám, že uvidím řeznictví, jak to bylo u nás na návsi, ale místo toho se mi do těla vkrade zklamání. Jsou to jen navlhlé dveře cely visící na zrezivělých pantech a v nich stojí vysoký chlap v uniformě.

Příchozí mě surově čapne za košili a táhne z místnůstky neznámo kam.