Sbírka různých námětů

Poklady z půdy 2/2

Zůstala jsem tedy s krabicí sama, což mi vyhovovalo. Opatrně jsem odklopila víko, které, jak jsem záhy zjistila, z jedné strany drželo na malinkých pantech. Nevím, co jsem očekávala, že tam bude, ale to, co jsem viděla, mě zklamalo. Byly to staré obálky. Známky již někdo sundal a pravděpodobně založil do nějakého sběratelského alba, razítka byla vybledlá tak, že jsem jen s obtížemi dokázala určit, kde se původně nacházela. Jednu jsem vzala do prstů. Papír byl zažloutlý a hrubý. Neodolala jsem. Jsem až přespříliš zvědavá.

Začala jsem číst jednotlivé dopisy, pěkně jeden po druhém. Každý byl adresován jakési Marii a na závěru byl vždy přidán podpis, který mohl s největší pravděpodobností připomínat jméno Josef. Písmo bylo lehce kostrbaté, ale stále stejné. A byla tam data. Každý list byl označen určitým datem, avšak bez roku, takže jsem nemohla posoudit, jak staré ta psaníčka jsou, ale to jim neubíralo na kráse. Z každého slova vyneseného na papír sálal smutek z odloučení a každý dopis potvrzoval mou domněnku, že Josef byl Marii milencem.

Dopis uložený na samém konci hromádky, na dně malé kovové krabice s vypáčeným zámkem, schovaný pod obálkami a listy těch, které Marie dostala dříve, mě zaujal ze všech nejvíce. Obsahově byl velmi podobný těm ostatním. Josef si v něm stýskal po své milé, tázal se jí, proč mu už neodepisuje na dopisy, a vzkazoval jí, že se nemůže dočkat, až ji bude moci za dvě neděle opět navštívit. Mně se na celých dvou stranách nejvíce zalíbila poslední slova, napsaná bezprostředně za žádostí, ať se Marie dostaví na vlakové nástupiště, kam měl Josef dorazit.

Odloučení dá zaniknout slabým náklonnostem, posiluje ale náklonnosti silné; tak jako vítr sfoukne plamen svíce, ale rozdmýchá oheň.

Když jsem, v zamyšlení nad poetickým zakončením dopisu, popsaný list vracela do obálky, narazila jsem na jakousi překážku. Něco zabraňovalo hladkému vklouznutí papíru na své místo. Nahlédla jsem do obálky a dech se mi zadrhl v krku. Byl tam obyčejný kovový kroužek. Vytáhla jsem jej a na dlani pečlivě prozkoumala. Byly na něm malé rytinky, v nichž lesklý kov lehce černal, ale to mu jen dodávalo na kráse. Nasadila jsem si jej na prsteníček pravé ruky. Padl mi.

Proč byl ten prstýnek schovaný v obálce? Nečekala snad Marie svého milence na nástupišti? Možná její cit byl pouze plaménkem svíce, zatímco Josef byl tím ohněm. Josefovi byla jeho milá jistě pokladem, tedy něčím velmi cenným, i přes to, že ona jej asi nemilovala tak vřele, jak by si ubohý muž přál. Sejde z očí, sejde z mysli, že ano.

Na prsteníčku mi stále spočívá decentní stříbřitý kroužek, který se toho dne stal mým pokladem uloveným na půdě. Neznám jeho peněžní hodnotu a ani mě vlastně ani nijak nezajímá. Nejde o to, že je pravděpodobně ze stříbra, nebo že bych ho mola za slušnou cenu prodat, kdybych chtěla. Jeho cena spočívá v tajemství, které mi dennodenně připomíná.

V dnešní době jen těžko oceníme poklady, které jsou kolem nás. Myslím tím zdánlivě obyčejné věci, jejichž cena je pro každého jiná. První rozkvetlá jabloň v zahradě, která svými květy připomíná, že i to, co vypadá mrtvé, může ve skutečnosti jen spát. Motýl letící nad plotem a třepotající svými křehkými křídly ve voňavém jarním vzduchu. Slunce pálící nás do tváří. Láskyplné objetí matky, která své dítě bezmezně miluje po celý život přesně tak, jak je jejím údělem.
Dokážete si vybavit ten hřejivý pocit někde u srdce, když se na Vás někdo milovaný usměje? Je to příjemné, že ano? V tom je skutečná hodnota každého dne – v teple, které objímá Vaše nitro a nutí Vás se usmát.

To je skutečný poklad.

A.N.: Citát z dopisu převzat od francouzského spisovatele François de La Rochefoucaulda (1613-1680)