Sbírka různých námětů

"Obyčejné" místo

Po několika hodinách chůze, kterou započneme na konci slepé lesní cesty, přicházíme na místo, kam naše kroky celou tu dobu směřovaly. Je to tak jiné. Výjev, který se nám naskytne, se nepodobá ničemu, co nás obklopuje den co den. Pohled nám nemlží smog a k uším nedoléhá vrčení automobilů. Před námi se rozprostírá široké údolí, malé dávno zapomenuté táořiště a vchod do chladné jeskyně. Oblast, v níž se nacházíme, je protkána hlubokými chodbami prostupujícími do jádra každého kopce, ohništi různých tvarů i velikostí a zalesněnými panoramaty, přesto je právě naše místo výjimečné.

Není to zelenými korunami vlnícími se v teplém vánku pod námi. Zeleným mořem listoví prokvétá podzimní zlato, které dodává této scenérii vznešeného odlesku. Každý lístek se kolébá ve svém vlastním rytmu. Jeden se třepe jak po zásahu elektrickým proudem, jiný předvádí vláčné, nejisté pohyby, jako kdyby se pokoušel úplně poprvé tančit, a další zelenkavý plátek se houpá v táhlých a ladných vlnách jako při waltzu. I přes různorodost, která korunami stromů prostupuje, je výsledek okouzlující. Zeleno-zlaté vlny přelévající se jedna přes druhou doprovázejí svou něžně divokou krásu symfonickým šuměním. Ať se mě nesnaží nikdo přesvědčit, že náš stát nemá moře.

Výjimečnost tohoto místa nespočívá v kontrastu, který vládne mezi prosluněnou krásou majestátních stromů a temnou tajemností staré jeskyně, v níž přebývají "roztomilé létající myšky" všeobecně známé jako netopýři, ale ta jeskyně pro nás vždy byla kouzelná. V horkých letních dnech nám poskytovala stín a chlad. Byla příjemná jako svěží zmrzlina, jako sladká limonáda s ledem. Vlhký vzduch nás hladil po odhalené pokožce, a to nejvíce připomínalo studenou vodu, pro jejíž něžné doteky máme slabost už jako děti. Když však přišel sníh a mráz, otevřela jeskyně svou náruč a my mohli v teple přečkat pár hodin, než nám nosy a prsty rozmrzly. Jeskyně si totiž ve svých útrobách udržovala stálou teplotu.

Zvláštnost tohoto místa spočívala v něčem úplně jiném. Na světě je spousta míst, která by běžnému člověku připadala krásnější a jistěvýjimečnější než to, na kterém se právě nacházíme, ale mně se na rtech usídlí úsměv, i když si jen vzpomenu na to, jak v ohništi před ústím jeskyně plápolal zlatavý oheň a ozařoval naše obličeje svým hřejivým světlem. Zdá se, že výjimečnost, o které celou dobu básním, se skrývá ve zčernalé zemině, z níž vyrůstají stébla divokých trav. Zemině, která je stále z větší části ohraničena opálenými kameny. Že by výjimečnost spočívala v ohništi, kolem něhož leží v jakž-takž pravidelném tvaru trouchnivějící kmeny spadlých stromů pokryté lišejníkem, houbami a mechem? Nikoli.

To, co odlišuje naše místo od všech ostatních, není v tom, co můžeme vidět. Zdejší krása je sice nepopiratelná, ale kouzlo je v nás. To naše vzpomínky dělají toto místo něčím víc. Každý člověk má místo, kde zažil něco krásného. To místo může ztratit své kouzlo, tajemno, svou čistotu, ale nikdy nepřestane být místem, kde jsme byli šťastni. Už navždy bude krásné, byť jen ve vzpomínkách.

Uvědomíme si ale, že nejen tato místa jsou výjimečná. Rozhlédněme se kolem. Je tu tolik míst, kterými denno denně procházíme, už je téměř nevnímáme. Myslíme si, že je známe "jak svý boty", ale je to pravda? Jdeme-li opět po důvěrně známé ulici, důvěrně známým parkem, zpomalme tempo svých kroků, zvedněme hlavu, rozhlédněme se. Vidíme míst, které už pro nás není ničím zajímavé. V této chvíli se zamysleme. Vzpomeňme si, jak to zde vypadalo v létě, minulou zimu, před rokem, nebo dokonce v době, kdy jsme byli malými dětmi s očima doširoka otevřenýma a ústy dokořán.

Stále je to místo tak obyčejné?