Sbírka různých námětů

Blázen

leden 2008
Je jich víc a každý je jiný. Neznám jejich jména a vlastně ani nevím, jestli vůbec nějaká jména mají. Ale vím, že tu jsou. Vidím je. Mluvím s nimi. Dotýkám se jich. Cítím, jak voní.

duben 2008
Lidi z okolí mi začali vtloukat do hlavy, že tady mí přátelé beze jmen nejsou. Že trpím samomluvou, že mám příliš bujnou fantazii. Mí přátelé prý neexistují.
Lidem je už jedno, že někteří v té chvíli stojí přímo za mými zády, že mají ruce položené na mých ramenou. Oni je nevidí. Nebo je možná jen ignorují.

květen 2008
Zakázali mi se s nimi bavit. Že je to prý špatné, nepřirozené. Že jsem blázen. Ať toho nechám, říkali, nebo mě nechají zavřít do léčebny.
Jsem malá osmiletá holčička a blázinec je vykreslován jako děsivé místo, kde se dějí špatné věci. Nechci, aby mě odvezli.

červen 2008
Přestávám se svými přáteli komunikovat. Už s nimi mluvím jen tajně, potichu, večer u sebe v pokojíku. Jsou smutní. Já jsem taky smutná.

březen 2014
Všichni mí přátelé začínají pomalu odcházet a mně zůstávají jen krásné vzpomínky. Vzpomínky na chvíle, kdy mě objali, když jsem byla smutná. Vzpomínky na nekonečné noci, kdy jsme jen mluvili.

listopad 2014
Ona zůstala.
Jediná.
Všichni ostatní už jsou pryč. Myslím, že už se nevrátí.

červen 2017
Vyrostla jsem, už se tak nebojím toho, co si o mně okolí myslí.
Ona tu je a podle toho se k ní taky hodlám chovat. Je to má nejlepší kamarádka, zůstává při mně. Když je mi mizerně, pomůže mi. Když má nějaký problém ona, dělám všechno pro to, aby se cítila líp. Mluvím s ní, objímám ji tak, jak si to zaslouží.

červenec 2017
Lidé kolem se na mě zvláštně dívají. To už ani holka nemůže jít po ulici a povídat si s kamarádkou? To už se člověk nemůže ani zasmát vtipu? Co je špatného na tom, že se ohnu pro telefon, co kamarádce vypadne z ruky?
Byla jsem přinucena chodit k psychiatričce. Dostala jsem nějaké prášky. Nejím je. Nejsem nemocná, abych brala léky, a to ještě od člověka, který mi říká, že moje kamarádka neexistuje a že po těch prášcích bude všechno v pořádku.

srpen 2017
Je neklidná. Má strach, že ji zase začnu zazdívat kvůli ostatním lidem.
Je hodně na telefonu. Říká, že je alespoň částečně v kontaktu s ostatními přáteli, s těmi, kteří už odešli. Ptala jsem se, proč je tolik se mnou a nejde za nimi, ale ona říká, že kdyby chtěla, odešla by už s nimi a nezůstává tady se mnou.

prosinec 2017
Lidi v okolí se chovají divně. Vyhýbají se mi, nechtějí se mnou chodit na žádné akce. Jako by jim samotná moje přítomnost vadila.
Rodiče jsou zvláštně odtažití. Často spolu někde za zavřenými dveřmi tiše hovoří, ale když vejdu, hovor utichne a na tvářích se jim objeví prázdný, umělý úsměv. Děsí mě to.
Utíkám se víc a víc ke své nejlepší kamarádce, která podle ostatních neexistuje. Ona jediná mě poslední dny, týdny… více než měsíc drží nad vodou.

leden 2018
Dneska jsem se kamarádky zeptala, jestli už z toho tady není unavená, jestli nechce jít za ostatními přáteli. Přiznala mi, že ano, ale že mě nechce opustit, že bych musela jít s ní, ale to už bych se nikdy nemohla vrátit. Ne sem, ne do tohoto života. Prý bych se musela vzdát svého jména a žít jejich způsobem.
Váhala jsem, ale pak jsem zaslechla další hovor mých rodičů. Mluvili o psychiatrické léčebně, že to je nejlepší možnost. Chtějí mě nechat zavřít, i když jsem normální, jen kvůli tomu, že oni mou kamarádku nevidí.
Jsem rozhodnutá.

Dneska večer odejdu se svou kamarádkou.

Tohle věnuju všem, kdo mají/měli “imaginární kamarády“ a taky těm, kteří se potýkají s nějakou odchylkou od normálu, které se nechtějí, nebo nemohou zbavit.
-Elle Arti