Takže jsem stál, pohlcen stoprocentní apatií naprosto ke všemu, hledící do neznatelné dálky. Rád bych řekl, že jsem měl v hlavě naprosto prázdno, ale ve skutečnosti mě mučily různé vize, ve kterých hrály hlavní role má matka, sestra, přítelkyně, a paní Smrt.
Tedy paní Smrt to očividně režírovala, jelikož ty tři ostatní ženy v mých vizích nebyly stále. Dokonce jsem měl i vizi, v níž nebylo naprosto nic, jen paní režisérka jako by se mi vysmívala do ksichtu svým děsivě překrásným úsměvem, ze kterého vám po těle přebíhal spalující mráz.
Tak stará, ale přesto na vrcholu sil a s mladickým elánem. Tak nádherná, ale přesto k neuvěření odporná. Tak milosrdně krutá, že to lidská mysl nemůže chápat.
Její přítomnost budila dojem, že z hlasitosti ticha ohluchnu, že ze záře stínů oslepnu, že její ječivý šepot trhá mé tělo na kousky a hází je žralokům, ale přesto jsem si moc dobře uvědomoval, že slyším šum větru, že vidím, jak se na horizontu nebe stýká se zemí. Věděl jsem, že jsem vcelku, ale přesto rozerván.
Takovou moc měla jen ona. Jediná, která to vše dokázala v člověku vyvolat během jednoho okamžiku, když se mu trochu přiblížila.
Vysmívala se mi, jelikož mohla. Protože ona obsahuje všechno a zároveň nic. Protože ona zdolá veškeré překážky. Protože ji nic nedokáže zastavit. Protože pro ni ne, i ano zhola nic neznamená. Protože něčí názor, víra, touha... to vše je narozdíl od ní jen dočasné.
A tak jsem stál a zíral do dálky s pocitem, že apatie, jíž pociťuji, je jen předvoj armády paní Smrti, která mě čeká tam, kde jsem to celý svůj život nazýval domovem.
ČTEŠ
Sbírka různých námětů
AléatoireTak tohle je prostě souhrn mých střeštěných myšlenek psychopata, na které jsem docela hrdá - takže updates spíš nebudou než budou. Dobré nápady a jejich zpracování nepřichází každý den. Takže kdo fandí delším příběhům se zápletkou, s pořádným dějem...
