Disappointment (Cameron Dallas Fan Fiction CZ)

20. Hádka

A/N:
Doporučuju, abyste si přečetli předchozí kapitolu pro připomenutí :)

„No, neodpustím ti to, ale ani se s tebou nebudu hádat." „Tak co teda? Neřekl si ani jednu z uvedených možností." „Protože to jsou tvý možnosti a tvá pravidla! Ale já jsem ten, komu si lhala a JÁ taky stanovím pravidla a "možnosti"!" řekl to takovým tónem, že z něho šel docela i strach.
Ne, že bych se ho bála, ale znáte přece ten moment, kdy vás dokáže vyděsit ten člověk, od kterého byste to nikdy nečekali.

Myslím, že si všimnul toho, že jsem z něho celá vyděšená. „Promiň, nechci tě vystrašit nebo ti vyhrožovat. Ani nevíš, jak mě to mrzí. Myslel jsem, že si můžeme důvěřovat a říct tomu druhýmu na rovinu co se děje bez toho, aniž bychom si lhali." Bylo na něm vidět, že je zklamaný. Ani jsem netušila, že bych mu svým chováním a jednáním mohla tak ublížit. Doopravdy mi na něm záleží a vím, že to byla fatální chyba. Jedno můžu říct ale určitě. Příště budu uvažovat nad svými rozhodnutími déle než pět vteřin. Čestný skautský :D

Přešla jsem k němu a chtěla jsem ho obejmout, ale on uhnul. „Nejlepší bude, když tě odvezu k tetě. Určitě se o tebe musí bát," řekl to chladným tonem.

Yep, hezky jsem si pokazila první kamarádství. Pochopila jsem co tím myslí a vrátila se do pokoje pro věci. Rychle jsem se převlékla v koupelně, vyčistila si zuby a učesala. Cameron se mezitím taky převléknul a pak mě vystřídal v koupelně. Všechno probíhalo v naprostém tichu až to bylo nepříjemné. Atmosféra byla tak napjatá, že by se dala krájet.

„Máš všechno?" zeptal se u vchodových dveří svého penthousu. Podívala jsem se okolo sebe a ne, nic jsem tam nenechala. Jednoduše jsem přikývla a mohlo se jít. I když na mě byl naštvaný stejně mi otevřel dveře od auta. Usmála jsem se nad jeho gestem a koukla jsem na něj. On se tvářil furt stejně, neutrálně. Cesta k tetě pořád beze slov.

„Můžeš mě vysadit tady. Chci se projít a odtud už cestu znám." „Nope, řekl jsem, že tě odvezu k tetě domů a ne, že tě vysadím po cestě. Nebudu tě mít na svědomí pokud by se ti něco stalo." To jako myslí vážně? Nevím jestli to mám brát za projev dobrého vychování nebo to vzít jako jízlivou poznámku.. Ale s tím, jak se tvářil spíš to druhý.

„To mělo znamenat jako co? Že se nedokážu o sebe postarat? Že potřebuju chůvu, která bude za mým zadkem čtyřiadvacet hodin denně? Na to si naražel!?" „Já jsem na nic nenarážel, jenom jsem řekl svůj názor." „Tak si ten tvůj názor třeba někam strč. Já vím, že jsem udělala chybu, ale to neznamená konec světa. Copak nevidíš, že mě to skutečně mrzí?" „Očividně nemrzí, když si to udělala. A ještě mi potom zavolat, když se něco posere s Joshem, tak máš přece v záloze naivního Camerona co?" „Tak to si přehnal nemyslíš?" „Ani ne. Nejsem jako Josh, promiň. Nebudu ti mazat med okolo huby a říkat ti sladký řečičky.." „Panebože! Musíš sem furt tahat toho Joshe?" „No ano! Když se to všechno stalo kvůli němu!" to už zastavil uprostřed cesty a podíval se mi do očí. Měl vždycky tak bílý rovný zuby? zamyslela jsem se na chvilku. Wilsonová to snad nemyslíš vážně!? Jste uprostřed hádky a ty začneš najednou myslet o jeho zubech. No jo, zuby přitahují každýho..

„Poslouchala si teď, co jsem říkal?" zamával mi před očima. Kurňa, co to říkal? Musím vypadat super divně, když jsem se zaměřila jenom na jeho zuby. „A zase nevnímá.. Já nechápu, jak s tebou můžou lidi komunikovat, když uprostřed dialogu prostě přestaneš poslouchat." „Já tě vnímám." „Jo? Tak mi zoopakuj co jsem před dvěmi minutami říkal, dokud si vypla svoje sluchové vnímání." Podívala jsem se na svá kolena a začala si hrát s prsty. Co to vlastně říkal? A proč tak rychle ztrácím pozornost? Někde jsem, ale četla, že lidé co nedokážou udržet pozornost jsou kreativní.. Pravda, někdy jsem kreativní až moc.. Zpátky ke Camovi. Co to mohl žvatlat? Že mi odpouští a jsme zase největší BFF? Asi ne co. Vzdávám to.