Disappointment (Cameron Dallas Fan Fiction CZ)

25. Nemocnice

A/N:
Doporučuji vám si přečíst předchozí kapitoly, abyste věděli o čem to vůbec je :D. Vím, trvalo mi to hodně dloouuho, než jsem něco vůbec přidala a mrzí mě to. Nebudu to tady prodlužovat a doufám, že si tu část užijete:) určitě dejte vote a komentář, abych viděla jestli mám pokračovat a nebo jestli chcete, abych něco omezila/přidala:)
Příjemné čtení.
×TheGirlWhoLovesToWrite×

„Slečno Wilsonová, řekněte mi prosím, jaká je nejdelší řeka Severní Ameriky?" Zaregistrovala jsem, že se mě na něco ptá, ale nedokázala jsem odpovědět. Najednou jsem měla před očima temno a dál už si nic nepamatuji.

*V nemocnici*

„Neprošla si v poslední době nějakým traumatem? Něco co by rozhodilo její psychický stav?" zeptal se někdo. To byla první slova, která jsem uslyšela. Pomalu jsem otevřela oči, abych viděla, kde to vůbec jsem. Bílé stěny, bílá postel. Sestřička, která mi hýbala s kapačkou. Plakající teta, která se snaží odpovědět doktorovi, ale jde jí to stěží. Vedle ní Cameron.

„Rodiče ji zemřeli při letecké nehodě. Trpí záchvaty úzkosti a myslím, že v posledních dnech ani moc nejedla." Jak to může vědět? Copak si mě všímá?

„To může být příčina jejího kolabu. Měla v krvi velmi snížený obsah cukru a živin, do toho jsme zaznamenali v jejím žaludku větší množství prášků, které by se neměly míchat dohromady. Nejsme si ještě jistí, jaké to byly prášky. Viděli jste ji, nebo neříkala vám jestli bere nějaké prášky?"

„Ano, ale vím jenom o jedněch prášcích. Proti úzkosti. Ale to si dala jenom jednu pilulku." „Ona se chtěla předávkovat, pane doktore?" „Nemyslím si. Riziko tu je, ale velmi malé. Spíše mě zaráží, kde k nim přišla. Tady v Americe jsou jenom na předpis."

„Pane doktore, slečna Wilsonová je vzhůru." Doktor přešel ke mně a začal​ mi kontrolovat všechny životní funkce. „Slečno Wilsonová, omdlela jste. Zjistili jsme, že jste měla v krvi snížený obsah cukru a smíchala jste dohromady prášky, které by neměly být spolu. Jak se teď cítíte?" „Motá se mi trochu hlava." Zkontroloval mi jestli jsem stabilní a všechno pracuje tak jak má.

„Zůstanete u nás ještě na pozorování, jinak byste měla jít zítra maximálně pozítří domů. Akorát si s Vámi chci promluvit o těch prášcích, ale to počká. Nechám Vás tady s rodinou."

„Děkujeme, pane doktore." „Za málo. Hezký zbytek dne."

„Tak já už asi taky půjdu," Cameron se už chystal k odchodu, když ho teta zastavila. „Nechoď nikam, zůstaneš tady s ní. Já ji půjdu domů pro nějaké věci a dojdu Vám pro jídlo. Macy, budeš potřebovat ještě něco?" „Nene, děkuju teto." Usmála se na mě a odešla. V pokoji nastalo takové to trapné ticho. Cameron zaměřil svůj pohled na mě, ale já se na něj nedokázala dívat. Ne, že bych nechtěla, pohled jako na svatý obrázek ale spíš jsem se bála toho, co si o mně musí teď myslet.

„Macy? Podívej se na mě." Přešel trochu blíž k mé posteli. Odhrnul mi pramen vlasů, který mi zakrýval obličej. „Bál jsem se o tebe. Ztratil jsem hodně lidí, nechci, abys mezi ně patřila i ty." Podívala jsem se na něj. Oči se mu leskly. Nikdy kvůli mně kluk nebrečel. Chytla jsem ho za ruku a pevně ji stiskla.

„Neboj, mě jen tak neztratíš, slibuju." „Od teď budeš pravidelně jíst a prášky budeš omezovat ano. Nechci, aby se stalo něco podobného znova." „Bylo toho moc v poslední době. Chtěla jsem uklidnit tu úzkost a trochu jsem to asi přehnala." „Já vím, ale až toho bude moc tak na to všechno nemusíš být sama. Jsou tady lidi, co ti se vším pomůžou. Já, Ellie, teta, ten idiot Josh. Nejsi na to sama, ano?" „Teď mluvíš jako nějakej psycholog. Já vím, děkuju.."