Disappointment (Cameron Dallas Fan Fiction CZ)

16. Konfrontace

Bože,co teď?!!
Cameron stál ve skupince s kluky,který jsem viděla už na letišti. Vypadal doopravdy naštvaně. Čekala jsem,že za mnou přijde a bude na mě řvát,že jsem mu lhala. Ale nic. Vůbec nic takového se nestalo.

„Ty toho kluka znáš?"zeptal se Josh. V jeho hlase bylo něco zvláštního. Nemohla jsem to,ale dešifrovat. Kývla jsem jenom hlavou. Mám za ním jít a vysvětlit mu to nebo tady zůstat s Joshem a předstírat, že se nic neděje? Rozhodla jsem se pro první možnost. Chci mu to vysvětlit,možná tím přidám ještě olej do ohně,ale nenechám ho odejít. „Joshi, promiň. Potřebuju jenom něco vyřešit." Nečekala jsem na odpověď. Prostě se zvedla a šla za ním.

Šla jsem přes celou pláž k němu. Celou dobu jsem z něho nespustila oči. On na druhé straně se skvěle bavil a výraz naštvanosti byl nahrazenej úsměvem. Došla jsem k němu a už jsem ho chtěla oslavit,ale jeden z jeho kamarádů mě předběhnul.

„Woah,co tady taková kráska jako ty pohledává?" „Není tvoje starost!" odsekla jsem drze. „Drzá, to se mi líbí." „Nech ji na pokoji,Jacku. Stačí,že se kolem ní motá jeden kretén,nemusí mít dalšího." Ok,tak lehký to nebude no..

„Camerone,mužů si s tebou na chvilku promluvit?" „No tak mluv." „Pokud možno o samotě, prosím." „Abys mi zase řekla nějakou lež? Nope,v žádným případě. Pokud chceš něco říct,tak to můžeš říct před všemi. My totiž před sebou nemáme žádná tajemství!" To slovo tajemství ještě zdůraznil. Už teď na sebe nadavám,proč jsem sem šla.

„Já jedno mám," špitl ten nejmenší z nich. „Dneska jsem si půjčil Nashův kartáček na zuby. Ale přísáhám,že to bylo poprvé a naposled. Čestný skautský!" Všichni se mu začali smát. Akorát jeden z nich se u toho moc nebavil. Myslím,že to je jeho kartáček. Rest in peace,kartáčku. Pomyslela jsem si. I Cameronovi začaly trochu cukat koutky. „Takhle jsem to nemyslel,Hayesi. Ale dobrý příklad,aspoň teď všichni víme o všem." Otočil se zpátky na mě. „Pořád mi chceš něco říct?" Chci se ztrapnit nebo se ospravedlnit?

„Jenom ti chci říct, že to není tak jak si ty myslíš,že je." „Oh,jseš si jistá?! Protože neznám nikoho,kdo by se učil na pláži, v plavkách a vedle toho člověka ten největší debil na světě!!" „Takhle o Joshovi nemluv! A vůbec co ti je do toho,kde se učím nebo s kým se učím?! Já si mužů dělat co chci a s kým chci! Nemusím se NIKOMU ospravedlňovat!" „To ty si přišla za mnou! Já nechtěl slyšet tvý vysvětlování nebo ospravedlnění! Jdi si zpátky za svým Joshem!!"

„Všechno v pohodě?"ozval se hlas,který patřil Joshovi. „Ten tu chyběl," řekl otráveně Cam. „Zase Dallas. Ty si nedáš pokoj co?! To tady musíš otravovat každého,kdo jsem přijede? Nějakej zlozvyk nemyslíš?" „Říká ten pravej! Proč já se s tebou tady vlastně zahazuju. Jdeme kluci,stejně je ta pláž dneska plná jenom blbci." Ostatní kluci nic neřekli a odešli s ním.

„No,to byla skvělá konfrontace. Mám zkaženou náladu na dalších 10 let," povzdechla jsem si. „Ale houby. Zapomeň na něj. Je to nicka,která ráda provokuje. Nemůžu uvěřit,že si ho už dokázala potkat." Přestala jsem nějak Joshe vnímat a spíš přemýšlela nad tím, jak se ti dva znají. Nevypadalo to na nějaké šťastné kamaradské shledání. No nic,to mě teď nemusí zajímat. Chtěla jsem mu to vysvětlit,ale jeho ego je zase jednou větší než jeho mozek.. Neměla jsem se ani snažit.

„Vnímáš mě?" zamával mi Josh před obličejem. „Co si říkal?" „Už nic. Pojď zpátky k ručníkům." „Promiň,přemýšlela jsem nad něčím." „Vždyť já taky nic neříkám." Šli jsme zpátky k našemu místu a mně došlo,že nás oba přešla nálada na plavání. Zachumlala jsem se do ručníku a začala si druhým ručníkem sušit vlasy. Josh udělal to samé. „Máš hlad? Můžeme na něco zajít jestli chceš." „Jooo! Umírám hlady." Pobaven mojí odpovědí po mně hodil jeho tričko. „Mám svoje,nechci to tvoje špinavé," vyplázla jsem na něj jazyk a hodila mu to zpátky. „Slečinka už poroučí. Tak kam bys chtěla?" „Co Chipotle? Miluju jejich jídla!" „Vaše přání je mým rozkazem!" „Jak jinak," řekla jsem s trochou arogancí v hlase.

Rychle jsem se oblékla a mohli jsme vyrazit. Ještě,že jsem si vzala spodní prádlo a díky Bohu za kabinky! Oba jsme vyšli a Josh se nabídl,že mi vezme tašku. Jak milé od něj. Šli jsme zpátky přes celou pláž až k autu. Nastoupili a jeli do nejbližšího Chipotle. Nemohla jsem se dočkat na jídlo! Takový labužník,jako já si nenechává takovéto příležitosti ujít. Cestou tam jsem zkontrolovala ty záznamy z pláže. Josh měl pravdu,skvělá kvalita i zvuk je v pořádku. Oba jsme byli potichu během jízdy. Myslím,že oba jsme byli pořád ovlivnění tím co se stalo na pláži. A já si myslela,že Cameron bude můj první kamarád v LA. Vypadá to,že jsem se zmýlila. Jako vždycky...

„Chceš si nechat věci tady? Budou v bezpečí." „Jojo,vezmu si jenom mobil." Vystoupili jsme z auta a šli do Chipotle. Bylo to strašně narvaný. A já se tak těšila,že se v klidu najím a popovídám s Joshem. „Chceš tady zůstat nebo jít někam jinam?"zeptal se Josh,když jsme pořad stáli u dveří. Nechtělo se mi čekat tu frontu,ale zase nechci nutit Joshe,aby mě vozil po LA a sháněl prázdná bistra. „Pohoda. Když už jsme tady,tak tu zůstaneme. Mě to nevadí a stejně vypadá,že bude za chvilku pršet." „Máš pravdu."

Po 45 minutách:
Konečně je řada na nás. SKORO! Ok,možná to nebylo 45 minut,ale přišlo mi to jako věčnost. Ale aspoň jsem se o Joshovi něco dozvěděla. Ještě jeden pár a potom my! Už jsem na tom,tak že se musím opírat o Joshe,aby mi neupadly nohy. On je s tím překvapivě v pohodě. „Další!" Můj šťastnej den. Objednali jsme si a chtěli si najít volné místo. Nikde nic. Předcházející lidi to vzdali a vzali si to domů. Myslím,že bychom měli udělat to samý. „Joshi? Nechceš to vzít domů? Stejně nenajdeme místo." „Ok,ale jdeme ke mně. Bydlim blíž a myslím,že to bude pěkná bouřka, což je v LA neobvyklý. Na druhou stranu jsem dlouho v LA neviděl déšť, takže mi to je nějak jedno. A jsem spíš rád."

Bouřka? Nechci znít jako strašpytel,ale nesnáším blesky! Nebo se jich spíš bojím. Já vím,je to iracionální strach,ale od malička se bojím blesků. Nikdy nevíte co se může komu stát, když je bouřka a venku lítají blesky jako o závod. Vždycky jsem měla strach o své rodiče, když letěli v tomhle počasí a myslím,že jsem měla oprávněný strach vzhledem k tomu co se stalo..

„Začínám si říkat jestli jsi v mé společnosti ještě při smyslech.." Řekl to takovým tím zklamaným hlasem a šel napřed do toho deště za autem. To si jednou zase dávala pozor co!? Šla jsem rychle za ním. Měl pravdu,už začalo intenzivně pršet. Už jsme oba stáli u auta,každej u jiný strany. „Co ti tak dlouho trvá?!" zeptala jsem se trochu z ostra. „Nemůžu najít klíče!" Já jenom otráveně zasténala. Teď budu znít jako namyšlená kráva,ale fakt nesnáším, když mám na sobě mokré oblečení, které se mi lepí na tělo. A myslím,že nejsem jediná :D!

Ozvalo se kliknutí, jako že se už konečně otevřely dveře. Rychle jsem nastoupila do auta. Sundala jsem ten cardigan ze sebe a položila ho na zadní sedadlo. „Kdo řekl,že ho tam můžeš dát?" „Nemusím mít na všechno tvé svolení ne!?" „No ano,pokud mi to patří," řekne snobsky. Obrátila jsem oči v sloup. „Kam jedeme? Já chci domů!" „Tam se možná taky dostaneme až se přestaneš chovat, jak rozmazlenej spratek na nákupech! Teď jedeme ke mně."

I když na mě byl naštvaný, stejně mě tam nenechal a veze mě k němu,protože je to blíž. To dokazuje,že mu na mě aspoň trochu záleží. Ta myšlenka mě uklidnila a už jsem radši byla zticha. Myslím,že bych si měla začít vážit osob a věcí,které mám kolem sebe. A ty,které vedle sebe nemám. Na ně vždy vzpomínat v dobrém..

A/N
Na Vánoce další část! Spíš na Silvestra :D čeká vás další část na Silvestra a na Nový rok :)
Doufám,že se vám část líbila. Musí se to trochu zpestřit,aby to nebyla nějaká slátanina :D
Jako vždy budu ráda za komenty a voty, určitě mi napište co si o tom myslíte
×TheGirlWhoLovesToWrite×