Disappointment (Cameron Dallas Fan Fiction CZ)

2.Teta a nový začátek

Seděla jsem tam a brečela. Po několika hodinách jsem se zvedla a bez duše jsem šla zpátky do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a na nočním stolku jsem uviděla naši šťastnou,rodinnou fotku,jak jsme na pláži v Řecku. Začala jsem brečet nanovo. Pomyslela jsem si, že jsem teďka sirotek. Nemám rodiče, jenom tetu, která žije v L.A. No jo vlastně, teta mi ještě zbyla.

Nechápejte to špatně. Mám obrovskou rodinu, ale málo lidí mě tam bere takovou jaká jsem. Jako holku. Před porodem mamce řekli, že jsem měla být kluk. Všichni byli nadšení. Naše rodina má takovou divnou tradici nebo spíš, že první dítě každého syna (alias první dítě mého táty=já) musí být kluk. Morbidní, šílený a vtipný zároveň, že? Ale tak co očekávat s rodinou jakou mám já. Rodinu si holt nevyberete. Všichni mne odsuzují, dívají se na mě skrz prsty a vždy čekají, kdy udělám chybu, aby mi jí mohli předhazovat dalších 10 let. Jediná teta mě chápe, a samozřejmě mí rodiče.

Tak jsem se zvedla z postele, utřela si slzy a šla pro mobil. Vytočila jsem její číslo a ona se ihned ozvala.

"Zlato, už jsi to viděla? Tu strašnou zprávu?" Já jsem jen z těží zadržovala pláč a odpověděla: "Jo, bohužel jsem to už viděla." "Broučku, to musí být pro tebe strašné. Moc mě to mrzí." Už i teta začala brečet. Mamka byla její sestra. "Teto, ale já teďka nikoho nemám. A navíc tady nechci zůstat sama. Ten dům mi toho moc připomíná." Začala jsem brečet i já. "Ale no tak, máš tady přece mě. Co kdybys za mnou přiletěla do L.A. a zůstala tady nadobro? Nechci tě tam nechat samotnou. Souhlasíš?" "Nebude ti to vadit?" "Ale houby s octem. Právě jsem ti to navrhla, tak samozřejmě, že mi to nebude vadit ty trdlo jedno." Trochu jsem se pousmála, i když jde do tuhého, teta mě vždycky dokáže rozveselit. "Tak si hned teďka objednej letenky a zítra za mnou poletíš, ano?" "Letenky? Jakože letadlem?" "Ano,letenky. A ano jakože letadlem. Neboj zlato, to zvládneš. Teď si jdi objednat ty letenky a jdi si zabalit." "Jo,dobře. A co dům?" "To vyřídíme až po pohřbu." Při slově pohřbu se jí zase zlomil hlas. "Tak dobře. Děkuju ti moc, mám tě ráda." "Nemáš vůbec za co děkovat, to je samozřejmost. Taky tě mám ráda zlatíčko. Tak jo, ještě ti večer zavolám, dobře?" "Jojo, tak zatim, pa." "Papa." S tím zavěsila.

O pár hodin později:

Objednala jsem si letenky. Poletí mi to v 10:30 a v Los Angeles bych měla být tak ve dvě odpoledne. Chci tam být co nejdřív, ale trochu se bojím. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Šla jsem do kuchyně s úmyslem, vyhodit ten narozeninový dort. K čemu mi teď sakra je?! Stejně ho nemám s kým oslavit. Od teď si přísahám, že už nikdy nebudu oslavovat své narozky. Proč taky že? Proč si připomínat ten den kdy mi zemřeli oba rodiče.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo 9.30 večer. Šla jsem do koupelny dát si rychlou sprchu a potom hned do postele. Zabaleno už mám. Letenky už jsou taky objednané. Teta už mi volala. Když tak ležím v tý posteli, sama v takovém tichu je mi zase do breku. A taky, že začnu brečet. Ani nevim jak jsem usla...

A/N
Padu, padaa. Je tady nová čááást. Snad se vám líbí :). Dala jsem si záležet, tak to snad poznáte :D Budu přidávat co nejčastěji :). Čtěte, komentujte. Určitě ráda uvidím vaše názory :)
Xoxo