Všechno mě bolí,cítím se jako bych byla přejetá.Což jsem skoro vlastně byla. Ležím na něčem měkkém.Vnímám tlumené hlasy.Mám zavřené oči ale přesto vím že je den.
Něco mě hrozně bolí na rukou.
Tlumené hlasy už jsem začala po chvilce více vnímat.Začala jsem přes oční víčka vidět stíny. Hlasy jsem začala perfektně rozpoznávat. ,,Pane bože..Doufám že bude v pořádku." zafňukal známý klučičí hlas. ,,No,budeme jen doufat." odpověděl ostrý mužský hlas.
Když jsem otevřela oči,praštilo mě do nich ostré ranní světlo. ,,Poly!"objevil se předemnou blonďato-zrzavý kluk s obrovským úsměvem. ,,Ehh.." vydala jsem ze sebe a zkusila se posadit abych viděla i ostatní. ,,Pomalu!Pomalu.." pomohla mi zdravotní sestra se posadit na posteli. Stála předemnou Linda se Štěpánem. ,,Miláčku." řekl Dalibor který seděl vedle mě a držel mě za ruku. ,,Co mám s rukama?!" zděsila jsem se když jsem uviděla pět jehel na každé ruce,na nichž byly připojeny trubičky. ,,Slečno,pamatujete si něco?" zeptal se nejstarší pán,usoudila jsem že je to doktor. ,,Noo..Něco málo jo." odpověděla jsem a dále civěla na ruce.
,,Já pro vás nemám tak dobrou zprávu.." posadil se ke mně doktor a ukázal na zdravotní sestru aby Lindu,Štěpána i Dalibora odvedla na chodbu. ,,Uvidíme se.." řekl Dalibor a dal mi pusu na mou bledou tvář.
Když se zabouchly dveře,doktor si odložil desky,sundal brýle a promnul si oči. ,,Já tohle nemám rád." povídal.
,,Promiňte ale co se děje?" zeptala jsem se. ,,Po bouračce se vám nic nestalo..Jen máte pár zlomenin,máte hodně velkou část těla i naraženou..." koukal do papírů vedle sebe. ,,Takže budu moct normálně odletět domů po pár dnech?" zeptala jsem se s úsměvem. ,,No,to asi ne." odpověděl.
,,Nemáte nějakou plicní chorobu?" zeptal se a koukl mi do očí.
Zděšeně jsem zakývala. Já a chorobu?Možná jsem párkrát měla angínu ale tak to asi neni nějak závažná choroba.
,,Víte,zjistili jsme vám z testů..Že..Že máte Plicní Edém." řekl a znovu si promnul oči. ,,Plicní .. co?!" zděsila jsem se. ,,Plicní edém..V plicích se vám shromážďuje kapalina a ta brání výměny kyslíku...Teď budete pár týdnů u nás.Uvidíme co s tím uděláme." řekl a vstal. ,,To znamená že mi bude špatně?" zeptala jsem se ještě rychle. ,,Budete občas vykašlávat krev,bohužel..je to smrtelná nemoc." odpověděl a odešel.
,,Smrtelná nemoc..." říkala jsem si a utápěla se v slzách.
Od rozhovoru utekla půl hodina a Dalibor,Štěpán i Linda se vrátili do pokoje v kterém jsem ležela jen já.Vypadali tak zdrceně že jsem tušila že jim to doktor též řekl.
,,Apolénko naše.." řekl Dalibor a sedl si ke mně znovu na postel. ,,Vy už to víte?" povzlykala jsem. ,,Jo." odpověděla Linda a sedla si na druhou stranu vedle mě. ,,Budeme tady furt s tebou." přisedl si i Štěpán.
Linda začal po chvilce šíleně vzlykat : ,,Za všechno můžu já!Šíleně jsem se opila a schodila tě na silnici!"
,,Ššš...To neni pravda,už to v sobě mám nějakou tu dobu." uklidňovala jsem ji. ,,Ale stejně!Odpust..Odpus..Odpustíš mi to prosím?" šíleně moc vzlykala. ,,Jo..Všechno ti odpouštím." usmála jsem se přes vodopády slz.
,,Děkuju!" objala mě opatrně.
