I'm Only Human [The Maze RunnerFF]

13

Celou noc jsem nespala. Aspoň milionkrát jsem se snažila usnout, ale jakmile jsem zamhouřila oka tak jsem si vzpomněla na slizké a zároveň mechanické stvoření. Při každé vzpomínce na něj jsem se nepříjemně otřásla. Celou, dlouhatánskou noc jsem poslouchala vzání šroubů a přesouvání zdí.

Jak je to vůbec možné. Každou noc přesouvat milion tunové zdi. A proč vlastně. Nestačí, že je zavřeli do čtverce a kolem postavili labyrint. Oni museli sestrojit rmuty a měnění zdí a milion dalších podivných věcí.

Konečně nastalo to dlouho očekávané ráno. Slunce se vyhouplo na obzor a já se odvážila slézt. Vlastně nemám co dělat když jsem teď "vyhnanec". Chvíli jsem se procházela mezi kamennými sloupy, dokud mě to nezačalo nudit.

Našla jsem další širokou chodbu. Byla porostlá liány. Zvláštní bylo, že nerostly až nahoru. Rychlím krokem jsem se vydala vpřed. Procházela jsem chodbami a čekala na stále nepřicházející vzpomínku.

Z ničeho nic jsem si začala broukat melodii, která se mi najednou zjevila v hlavě. Až a mé pobrukováni panovalo všude ticho. Tedy do té doby než se do toho vložil i další zvuk. Nedokážu ho nějak specifikovat. Znělo to jako funící prase s kopyty . Do toho se přidávalo cinkání železa.

Přitlačila jsem se ke stěně, kousek od záhybu do další chodby. Možná je to další příšera o které mi nikdo, ani Gally neřekl. Snažila jsem se zadržovat dech co to šlo. Pomalinku jsem si vytáhla z boty nůž a pevně ho sevřela.

Počkala jsem si až se zvuky přiblíží úplně ke mně a pak jsem kopla. Noha narazila do objektu a ten následně spadl na zeď. Už jsem chtěla zabodnout nůž, ale pak jsem se zasekla. Přede mnou byl svalený Thomas.

„Pane boře, jsi v pořádku?" Zakryla jsem si pusu dlaní.

,,Jo..jo asi jsem." Zakuckal se.

„Co tady sakra děláš?" Křikla jsem po něm a sklonila se k němu.

„Přišel jsem tě hledat. Myslely jsme, že najdeme jen zbytky, ale koukněme se na tebe. Ty jsi celá." Ušklíbl se a pokusil se vstát, ale marně. Jakmile se zvedl tak se opět svalil.

,,Jo jsem živá a omlouvám se. Myslela jsem, že jsi nějaký....Prase." Uchechtla jsem se. On mě zavraždil pohledem a znovu se pokusil postavit. Tentokrát jsem mu pomohla. Podepřela jsem ho pod rameny a pomalu jsem ho začala vést.

,,Musíš mi říkat kam máme jít." Nic neřekl a jen kývl.

,,Teď doprava." Zašeptal. Celou cestu se mi něco pokoušel říct, ale vždy to skončilo zakuckání.

,,Už tam skoro jsme, brácho." Povzbudila jsem ho i když to asi moc nezabralo. Poslední zatáčka a už jsem spařila záři zelené trávy. Dovedla jsem ho až úplně na okraj a tam jsem ho pustila.

„Tak asi...ahoj." Lovila jsem ty správné slova.

,,Pojď taky...Prosím." Zakňučel. Zakroutila jsem hlavou. Vlastně se mi tam ani nechtělo vracet. Nechci už vnímat ty zlostné nebo lítostné pohledy.

„Běž už a nedělej to těžší blbečku." Šťouchla jsem do něj a tím jsem ho donutila k pohybu.

Bůh ví jestli to byl jeho poslední pohled na mě. Byla bych radši kdyby se usmíval, nebo tak něco, ale on se mračil. Ne naštvaností, ale smutkem. To bylo ještě horší.

Dřív něž jsem si to stihla rozmyslet tak jsem se otočila a zamířila pryč. Nebyla to ani třetí zatáčka a já opět do někoho narazila. Svalila jsem se k zemi a po chvíli jsem zvedla pohled do jakého mamlase jsem narazila tentokrát.

Možná bych byla radši kdyby to byl rmut, ale bohužel nebyl. Místo něj tam stál špinavý blonďák s typickým úšklebkem na tváři.

Hola hij. Nový díl. (bude ze mě básník i když slovo -hij- asi ,ani neexistuje. A taky se to nerýmuje. LOL) =D

Názory? Omlouvám se za chyby a ještě jednou děkuji za všechny hlasy a hlavně komentáře. Děkuji, děkuji, děkuji. =3

Užijte si víkend a očekávejte minimálně jeden díl. =)

Pa =3