I'm Only Human [The Maze RunnerFF]

24

Lidé ztrácí život. 

Život: Život znamená v běžné řeči období od narození člověka nebo živočicha do jeho smrti. Život je vše co uděláte, na co pomyslíte. Život je všechno. 

Nevím co prožívají ostatní. Nevím co prožívají placeři co jsou v labyrintu déle než já. Oni ztrácí své blízké. Své kamarády, rodinu.

Ztráta: ztráty na životech - počet obětí, počet ztracených lidských životů.

Neztratila jsem nic kromě své paměti. Občas vidím mihnout se polo zrzavou halvu, nebo kudrnatého Chucka. Dokonce i Thomas a Teresa jsou stále naživu , a když uvidím i Minha tak se mi uleví. Moc ho nemusím, ale neznamená to, že chci aby umřel. 

Dál bych stála jako socha a pozorovala lidi kolem mě bojující o život, ale jeden z rmutů mě udeří kovovým ramenem do břicha. Téměř odletím a narazím na kamennou zeď. Zalapám po dechu. Mám rozmazaný pohled, ale i přes to se dokážu zvednout. 

Někdo mě popadne za paži a táhne mě pryč od zdi. Pryč od nebezpečí. Nepoznávám kdo to je. Jen se nechám táhnout. 

Trochu se mi zaostří pohled a já vidím, že stojím na okraji útesu. Bezmyšlenkovitě skočím a dopadnu tvrdě na kamennou zem. Když zvednu pohled tak vidím Thomase, Teresu, Chucka a Newta sklánějící se nad zařízením. 

Ten člověk co mě sem dovedl byl klus asi starší než já. Černé vlasy mu padaly do obličeje a jeho pronikavě zelné oči upíral přímo na mě. Smutné je že neznám ani jeho jméno. 

  „Děkuju." Řeku směrem k němu. Jen zvedne koutky a kývne. 

Mezitím k nám naskákaly i další lidi. Akorát Minha jsem tu neviděla a ještě pár dalších lidí. Hlavou se mi mihla představa jak Minha trhá rmut, ale rychle jsem jí zahnala. Jestli jsem si něčím jistá tak jsem to, že zrovna Minho přežije.  

Pomalu se začnu zvedat a ten klučina taky, ale z ničeho nič ho kolem pasu obmotá mechanická paže. Rychle k němu přiskočím a chytnu ho za ruce. Snažím se ho stáhnou dolu, ale má moc velkou sílu. 

  „Drž se." Heknu a podívám se mu do očí. Je v nich strach a bolest, ale i odhodlání. Není to ten strach ze smrti vlastně ten strach úplně vymizel. 

  „Když se dostanete ven... slib mi, že najdeš moje rodiče a řekneš jim, že je mám rád." Zašeptal. 

„ Ne, ne, ne řekneš jim to sám..." Chtěla jsem doplnit jeho jméno, ale pak jsem si vzpomněla, že ho neznám.  

  „Zeke," Doplnil mě. „Děkuji." Usmál se a začal povolovat stisk. 

Chtělo se mi křičet, chtělo se mi brečet, chtěla jsem ho zachránit, ale nedokázala jsem to. Zeke se pustil a rameno ho odmrštilo nahoru-pryč. Pryč z mého života, pryč odtud, pryč od záchrany. 

Klesla jsem na kolena a začala brečet. I když jsem ho neznala tak jsem začala brečet. Byl tak mladý a můžu za to já. Můžu za všechny co umřely. 

Opět mě někdo chytil za ruku. Chtěla jsem vykřiknout Zekovo jméno, ale on to nebyl. Minho, který měl zpocené čelo mě vytáhl na nohy strkal mě někam pryč. 

Poslední co jsem stihla zaregistrovat jsou zavírající dveře a pohled na odporného rmuta snažícího se nás zabít. 

Hello....It's me. Tak se asi dostaly ven. Názory? Hm.....

Omlouvám se za chyby a děkuji za všechnu podporu. 

Jen teď nevím jak dlouho nebude díl, protože jdu do nemocnice a poté jedu na týden do Říma, takže se předem omlouvám, když díl nebude. 

A ještě se chci zeptat jestli to mám ukončit jedním dílem, nebo začít druhou sérii?