I'm Only Human [The Maze RunnerFF]

17

,,Ty jsi se zbláznila, viď?" Šeptal vedle mě Thomas. Momentálně běžíme kousek za Minhem, který se rozhodl, že s námi nebude mluvit. 

,,Ne, proč si to myslíš?" Ušklíbla jsem se.  ,,Jen se o nesmí nikdo dozvědět." 

,,A to chceš udělat jak, když první věc kterou ten paličák udělá je, že to řekne Newtovi."

,,No já nevím prostě to nějak zařídíme." Zamračila jsem se a přidala trochu do kroku. 

,,Můžeme ho třeba svázat a někam ho schovat." Zasmál se Thomas.  

,,No jasně, když to uděláš ty tak zapomeneš kam jsi ho schoval. A pak budeme místo cesty ven hledat Minha." 

,,Hej." Šťouchl do mě a tím mi rozhodil rovnováhu a  musela jsem se odpíchnout od stěny. 

,,A nebo bychom ho mohly ještě přesvědčit aby šel s námi." Namítl znovu. To už nebyl tak špatný nápad, ale silně o tom pochybuji. 

,,A nebo se mu prostě ztratíme a počkáme tu dokud se brány nezavřou." Můj bratr není tak blbej jak jsem si myslela. 

,,To je dobrej nápad." Usmála jsem se na něj. 

,,Ale já to myslel ze srandy." Zakroutil hlavou. 

,,To já taky, je to mizernej nápad, ale lepší nemáme." V tu chvíli jsem se prudce zastavila a Thomas krátce po mě. Minho se nám ztratil z dohledu a přišel čas na útěk. 

,,Pojď." Pobídla jsem ho a vyrazily jsem tou samou cestou zpátky. 

,,Začínám pochybovat o tom, že jsem příbuzní." Ušklíbl se Thomas .

,,Já tomu nikdy neuvěřila." Zasmála jsem se. Je to zvláštní, jsme tam kde se lidi bojí a my se smějeme. Nejsme normální. 

Dál jsme pokračovali mlčky. Bylo slyšet pouze naše dupání a šumění větru. 

***

,,Brány se už zavřely." Oznámil mi Thomas, když už jsme byly u útesu. 

,,Skvělé." Zamumlala jsem si pod nos. 

,,Tak co teď?" Zeptal se a stoupl si naproti mě. 

,,No tak teď by....." Zasekla jsem se, protože jsem uslyšela opět ten zvuk. Zvuk oznamující příchod rmuta. Tentokrát už bylo jasné odkud to pochází. Přímo ze dna útesu. 

Naráz jsme se rozběhly pryč, ale jakmile jsme se ocitly za rohem tak mě něco napadlo. Chytla jsem Thomase za ruku a tím ho zastavila. 

,,Lez!" Poručila jsem mu a ukázala na břečťan táhnoucí se po stěně. Vyvalil na mě oči a chtěl něco říct, ale když uslyšel znovu vrzání šroubů tak pusu zavřel a začal lézt. Já ho následovala. Pro mé potěšení se po nich lezlo dobře, ale mé závratě nezmizely. Již v půlce se mi začala motat hlava. 

Už jsi to zvládla. Zvládneš to znova. Povzbuzovala jsem se v duchu a pomohlo to. Vylezla jsem až na maximum co liány povolovaly. Teď už stačilo jen doufat, že nás neuvidí. 

Opatrně jsem se podívala dolu. Za nedlouho z poza rohu vylezlo slizké monstrum. Nebylo jedno. Byly dva, tři, čtyři a pět. Vyděšeně jsem se podívala na Thomase. Nebyl na tom o moc líp než já, ale i přes to našel odvahu promluvit. 

,,Hnízdo?" Zašeptal jen tak hlasitě abych to slyšela jen já. Nepatrně jsem kývla jelikož jsem si tím nebyla jistá. Ale tak odkud by se brali. 

Vyseli jsme tam ještě nějakou chvíli než jsem se rozhodli slézt. Vrátily jsme se opět k útesu, který vypadal ve tmě ještě strašidelněji. Ale i přes veškerou tmu byla vidět zářivě šedá mlha splývající se stěnami. 

,,No aspoň, že máme ty příšery z krku." Ušklíbl se Thomas, který stál za mnou. Otočila jsem se k němu čelem a útes nechala za zády. 

Jeho poznámce jsem se trochu smála, ale úsměv mě přešel když se za Thomase vynořil rmut. Zdál se ještě větší, silnější a slizčí než jindy. 

,,Řekla bych, že všechny ne."  

Jej, jdu se schovat.=D Tak jsem si říkala, ža tu máme málo napětí. Ale nebojte se. Teď mi začaly prázdniny takže bych měla díl vydat brzy. =D 

Všem co mají prázdniny se mnou přeji aby si je užily a ti co je nemají tak ať se drží. =3